Podniková penze není v Kanadě samozřejmostí
Miloš Kaláb
Konečně k tomu došlo: k názoru, že jsou na tom státní zaměstnanci podstatně
lépe než podnikatelé a jejich zaměstnanci čili lidé pracující v soukromém
sektoru. Pan Jánský
jim vyčetl, že mají práci, teplo, světlo, stravenky a každý měsíc jistou
výplatu, což je pro zbytek společnosti neskutečným zázrakem, protože ten
ani výplatu jistou nemá. Tak pro to se zvonilo klíči? Aby se jedni lidé
měli lépe a jiní mnohem hůř? Má to být setrvalým stavem nebo je snad třeba
ztížit životní situaci těm, kteří ji mají v zaměstnání i na odpočinku ve
stáří celkem dobrou? Ozývám se jako "potrefená husa".
Penze ve státní službě
Poté, co jsem zůstal s rodinou v Kanadě po srpnu 1968 a našel si s nesmírným
štěstím práci v kanadské státní službě, jsem se dozvěděl, že budu dostávat
státní penzi, jestli v tom zaměstnání vydržím až do svých 65 roků. Překvapilo
mě, že se mi zdůrazňovalo to velké štěstí v podobě státní penze. Cožpak
jiní zaměstnanci penzi nedostávají? "Samozřejmě, že ne", zněla odpověď.
Jen některé velké firmy mohly ale nemusely poskytovat penzi zaměstnancům
odcházejícím na odpočinek. Na rozdíl od zaměstnanců soukromých firem jsem
se tedy zařadil k pracujícím, kteří se nemuseli obávat náhlého propuštění
z práce, protože k tomu mohlo dojít ve státní službě jen výjimečně a to
především zaviněním samotného zaměstnance, kdyby se dopustil trestného
činu, ale nikoliv názorem vedoucího, že by se měl určitý člověk z práce
propustit. (Píši ovšem o době dávno minulé!) I když se občas snižoval stav zaměstnanců, což dělala téměř každá nová vláda, aby se zavděčila voličům, docházelo k tomu přirozeným úbytkem
- zejména odchodem do penze a odchodem jinam a zastavením přijímání nových
zaměstnanců. Ačkoliv nikde nikdy není 100%ní sociální jistota, ve státní
službě se dalo mluvit téměř o jistotě, kdežto v soukromém podnikání nikoliv.
Státní zaměstnanci za to vděčí svým odborům.
Návštěva Československa v r. 1988
V r. 1988 jsem se dostal do Československa na návštěvu poprvé od svého
odletu na podzim r. 1966. Byl jsem sice ve staré vlasti odsouzen za nedovolený
pobyt v cizině ke 3,5 rokům vězení ve 2. nápravné skupině, ale díky svému
postavení v Kanadě, kde jsem tlumočil pro kanadské federální ministry zemědělství,
když hostili své československé protějšky, jsem byl amnestován. Poslední ministr zemědělství, který byl současně místopředsedou vlády, se zajímal o mou
vědeckou práci v oboru struktury potravin a pozval mě, abych o ní přednášel
v Praze i v Bratislavě. Co ale s mým odsouzením a s nutností upravit si
vztahy a zaplatit při tom nemalou částku republice? Uznával jsem, že jsem
vystudoval techniku na náklady státu (to mi už vysvětlili místní kolegové,
že bych to s univerzitním studiem neměl v Kanadě tak levné), ale republika
mně a manželce zkonfiskovala rodinný domek. To uznala československá strana, tak jsme
usoudili, že se to asi nějak vzájemně vyrovná, a tedy jsem se po 22 letech
opět ocitnul v rodné vlasti.
Pochopitelně jsem se sešel s bývalými spolužáky ze střední školy. Chtěli
vědět, jak v Kanadě "rejžuji", jak jsem bohatý, co všechno už mám - a já
jsem je zklamal. Nepotřeboval jsem s nikým soupeřit ani ve velikosti domu
ani co se značky auta týkalo, protože daleko důležitější bylo zajistit
rodinu pro případ, že bych nemohl dále pracovat nebo dokonce zemřel. Řekl
jsem jim popravdě, co jsem v Kanadě poznal jako zajímavé a odlišné. Především
se tu v pracovní době na chodbách výzkumného ústavu nepostávalo a neklábosilo.
O čem se vůbec nikdy mezi spolupracovníky nemluvilo? O vlastních příjmech,
o náboženství ani o politice - tyto náměty prý nejčastěji vedou ke ztrátě
přátel. Naopak se dalo dlouze diskutovat o počasí, o situaci na burze a
o sportu. Neviděl jsem zde hospody, které by dopoledne plnili dělníci,
protože ti byli v práci. Neslyšel jsem o nikom, že by si stěžoval na svoje
zdraví, ale to mi kolega holandského původu vysvětlil: "Nikdo by se spolupracovníkům
nepřiznal, že má zdravotní potíže, protože by to mohlo znamenat, že není
tak výkonný jako zdravý člověk a to by mohlo mít nepříznivé následky pro
jeho kariéru. Takže když se zeptáš, Miloši, někoho i velice nemocného,
jak se má, s úsměvem ti řekne, že báječně."
Prodavači byli všude a za všech okolností zdvořilí a úslužní. Prý se
sami cítí lépe, když jsou zákazníkům nápomocní než kdyby byli nerudní.
Pochopitelně k tomu byli po generace vedeni svými zaměstnavateli a tak
to zde lidem "přešlo do krve". Jiná otázka byla tato: "Dává se zde "zpropitné"
mechanikovi nebo instalatérovi či elektrikáři, když mi něco opraví?" "Zbláznil
ses, Miloši? Už to, že u tebe mohli pracovat, je pro ně velkým štěstím
a oni si svoji práci velice dobře spočítají než ti dají účet. Tradičně se ale dává "zpropitné" číšníkům, kadeřnicím a holičům, operátorům osobních výtahů v hotelích a zaměstnancům v několika dalších zaměstnáních, o kterých je všeobecně známo, že je v nich mzda velice nízká a samotná by jim k životu
nestačila. Ostatně to během času poznáš sám".
Díky tomuto kolegovi z Holandska a rodilým Kanaďanům jsem dostával
i odpovědi na otázky, proč si starší ženy kupují v hokynářství jen jedno
jablko (protože na víc nemají peníze - v té době ukazovaly statistiky,
že osamělé starší ženy žily z velké většiny pod hranicí chudoby), proč
lidé spávají na ulicích (protože ztratili zaměstnání a nemají dostatečné
úspory, aby platili nájemné, nebo jsou duševně nemocní, nebo holdují alkoholu
či drogám a tedy jsou bez práce a nikdo z nich se nechce chodit vyspat
do ubytoven dobročinných organizací, protože se tam necítí v bezpečí nebo
si připadají namačkáni s mnoha jinými, nebo nechtějí dodržovat zákaz kouření
a konzumace alkoholu). Co, když je člověk nemocný? Na tuto otázku jsem
dostával od Kanaďanů odpovědi, že je jejich zdravotní péče, nazývaná Medicare,
jedna z nejlepších na světě díky jednomu vizionáři, Tommy
Douglasovi, baptistickému knězi, který se postupně stal sociálně demokratickým
politikem a Medicare pro Kanadu "vybojoval". Zdravotní péče je všeobecná,
občan na ni přispívá a má potom bezplatné vyšetření, lékařské ošetření
i chirurgické operace a platí jen za léky. Důchodci pobírající státní penzi ale za léky neplatí,
jen za jejich vydání. Kdo si připlácí, tomu pojišťovna vrací 80% z vydání,
které není hrazeno provinčním pojištěním.
Mému vyprávění se nevěří
Když jsem svým bývalým spolužákům vyprávěl, co jsem v Kanadě viděl a
zažil, chtěli také vědět, jaké to je v Americe. Jistě mnohem lepší, že?
Jistě mezi bohatými, ale mezi ty jsem se nedostal s výjimkou kolegy, který
bydlel ve čtvrti obehnané plotem a hlídané ozbrojenou stráží, protože on
se "vypracoval" u velké firmy na sekčního šéfa. Jenže mnoho chudších lidí
("Jakých chudších lidí, Miloši? V Americe přece nejsou chudí lidé!" ptali se kamarádi) nemá zdravotní pojištění. Jednou jsem se vezl prodlouženou limuzínou v Chicagu. Poslala ji pro mě k hotelu velká firma, kterou jsem přiletěl navštívit. Na rozdíl od místních dobře postavených zákazníků jsem si nenaléval whisky z baru v limuzíně, ale bavil jsem se s řidičem. Přistěhoval se do USA. Limuzína byla jeho, ale měl na ní velkou půjčku na vysoký úrok. Platil si dispečera, aby mu obstarával zákazníky. Doma měl manželku a 3 děti. Nezbývaly mu už žádné peníze na zdravotní pojištění, takže se obával jak o rodinu tak i o sebe. Nikdy prý nevezl zákazníka, kterého by jeho vlastní osud zajímal.
Naprosto nejhorší zážitek byla chůze po New Yorku v době vietnamské války, kdy
na trase z hotelu ke kongresové hale žebrali na každé křižovatce čtyři
váleční veteráni, jeden bez nohou, jiný bez ruky a nejhorší pohledy byly
na ty s prázdnými očními důlky - ušel jsem s manžlkou jen několik domovních bloků
a rozdali jsme všechny drobné, které jsme u sebe měli - ta situace nám připadala
neskutečná, jako z hrozného filmu. Připomenulo nám to situaci v jedom malém papírnictví někde ve státu New Hampshire, kde jsme kupovali pohlednice. Majitelka, která nám je prodávala, se nás ptala, jaký to máme zvláštní přízvuk. Odkud jsme? "Z Kanady", řekli jsme jí, neboť pocházet z "komunistického Československa" se na některých místech USA tehdy nijak nedoporučovalo. Povzdechla si, že s manželem uvažují, zdali by měli do Kanady emigrovat. Rozplakala se, že mají pět synů a ti budou muset brzy odejít do války ve Vietnamu, pokud ta válka brzy neskončí. V té době poskytovala Kanada (podobně jako třeba i Švédsko) útočiště mladým mužům, kteří se účasti v té válce vyhýbali (už dávno svůj postoj Kanada přehodnotila a naopak se vrhla do válek proti lidem, kteří ji nijak neohrožují a naopak opovrhuje svou dřívější funkcí dohližitelů na dodržování příměří).
Nepříjemné byly i chvíle v nebezpečné čtvrti v San Francisku a v New Orleansu a situace, když jsem s rodinou v autě zabloudil v noci v Hagerstownu a nevěděl, jak se dostat z chudé
černé čtvrtě zpět na dálnici. Pochopitelně jsem neměl nic proti mnoha výrostkům,
kteří obklopili auto, ale nemohli jsme vědět, jaké měli oni své pocity vůči nám.
Po chvíli vyprávění mě požádal spolužák, s nímž jsem sedával v jedné
lavici, zdali by mi mohl bokem položit jednu otázku. Chtěl vědět, jestli
jsem jim to všechno vyprávěl na příkaz StB. Nechtěl jsem věřit svým uším,
z čeho mě podezíral, ale podobně ani on mi nechtěl věřit, že jsem žádný
takový příkaz nedostal, že jsem se se žádným estébákem nesetkal a všechno,
o čem jsem mluvil, byly moje vlastní zážitky a zkušenosti. Ten spolužák,
který se mě tak otevřeně ptal, se aspoň projevil, ale u ostatních jsem
cítil, že považovali moje vyprávění za smyšlenky. Jako bych byl Marco Polo.
Nikdo mi nechtěl věřit. Podle jejich názorů nebyli v severní Americe žádní
chudí ani žebráci, žádná nezaměstnanost, žádný problém se zdravotní péčí
- to všechno byly estébácké oblbovačky.
Sametová revoluce nebyla pro všechny občany krokem ke štěstí
Za rok a půl se v Československu cinkalo klíči, totalita skončila a
nastala doba obnovování kapitalismu. Do Kanady jsem potom dostával dopisy
ze staré vlasti s povzdechy, že to se mi to žije v zemi s absolutně čistou
vodou v jezerech i řekách, s přátelskou policií, spravedlivými soudci a
s tisícovkami dolarů v kapse. Všechno, co si ti známí přáli, si umístili
do Kanady a svým snům věřili, jakoby to byla skutečnost. Abych nemusel
vyvracet názory jednotlivým lidem, začal jsem vydávat Kanadské
listy Miloše Kalába v Neviditelném psovi Ondřeje Neffa, kde pan Jan Čulík
vydával svoje Britské listy. Pan Neff po čase zrušil oboje "Listy", ale pan Čulík se s Britskými listy osamostatnil, takže jsem mu začal občas
přispívat svými články.
Netrvalo dlouho a začaly se objevovat i v Československu samozřejmosti
svobodného světa, například propouštění z práce. Nadšenci pro nový systém
vysvětlovali, že je nezaměstnanost vlastně velkým dobrodiním, protože umožňuje
lidem, kteří nejsou spokojeni se svým dosavadním zaměstnáním, aby je konečně
změnili a našli si něco lepšího, kde budou šťastni. Přidávali poučky o
tom, jak se na Západě lidé neostýchají odcházet za prací stovky kilometrů
daleko a vytýkali svým spoluobčanům zakotveným v minulosti lenost jít za
svým cílem někam hodně daleko. Schopní lidé přece považují nezaměstnanost
za úžasnou příležitost! Dostával jsem v tom duchu dopisy čtenářů a výměna
názorů nebyla příliš přátelská, protože oni byli přesvědčeni o tom, že
jsem "stará struktura", která neobjala všechny vymoženosti kapitalismu.
Například, když jsem psal o trpkém osudu malého ontárijského města Smith
Falls.
Dopisy přicházející o nějakou dobu později přinášely zprávy o úžasném
pokroku: "Můj syn chytil příležitost za pačesy a stal se podnikatelem.
Cestuje nejen po celé republice ale i na Ukrajinu a do Rumunska a Bulharska,
kam dodává počítače. Vede se mu skvěle, takže létá na dovolenou do Thajska
a na Havaj". Jiný známý najal několik žen na šití prádla a po prvním roce
jim zaplatil dovolenou v Jugoslávii. Život začal vypadat skvěle i když
často neměl dlouhého trvání zejména u lidí, kteří se chtěli ukázat místo
toho, aby zisky investovali do svého podniku a šetřili pro případ potíží.
Nesplnily se plány některých mých známých v průmyslu, kteří si slibovali,
že po pádu socialismu budou dodávat jogurty a sýry do Rakouska, Německa
i do Francie. Můj zdejší kolega mírnil jejich plány a vyslovoval obavy,
že provozovny, odkud by se měly československé jogurty vyvážet do světa,
se pravděpodobně změní na skladiště západních jogurtů, sýrů a jiného zboží,
kterým budou západní firmy zaplavovat nové trhy v post-socialistických
státech.
Jistě není třeba jít do podrobností, protože dnes už moji bývalí spolužáci
vědí, že jsem jim nepřednášel propagandu z příkazu StB. Zatímco před 24
roky odmítali moje vyprávění jako smyšlenky, dnes nejsou ochotni odpovědět
ani na jedinou z mých otázek a vymlouvají se na věk a na to, že se dnes
jejich zájmy točí jen kolem vnuků a pravnuků. Nyní se ptám sám sebe, zdali
tak jednají lidé, kteří by byli spokojeni a chtěli mi ukázat, jak jsem
se mýlil? Pravda, někteří čeští občané skutečně zbohatli tak, že jim ani
zde není hned tak rovno, ale ti, kteří nezbohatli, nemohou říci, že jsem
jim lhal. Jenže se ani odtud nedalo předpokládat, že na místech cukrovarů
budou "brownfields" čili místa srovnaná se zemí, například v Hrochově Týnci, že firma Tatra Kopřivnice, kterou proslavily motory chlazené vzduchem a inženýři
Zigmund a Hanzelka, bude mít americké majitele, kteří budou pro svou
výrobu odebírat potřebné součástky z cizích zemí, a že bude automobilka
Škoda součástí německého koncernu Volkswagen...
Byl bych mnohem raději, kdyby mi mohli moji dřívější spolužáci ukázat
na příkladech, jak si to občané České republiky zařídili mnohem lépe, než
jak to vypadalo v Kanadě v devadesátých letech, ale místo toho čtu v krátkém
textu pana Jánského,
že zbytek české společnosti kromě státních zaměstnanců nemá jistou výplatu,
a že se většina firem musí zatraceně ohánět, aby výplata vůbec byla. Snaha
postavit zaměstnance soukromých firem proti státním zaměstnancům není ani
zde v Kanadě nic neobvyklého, zejména mezi novináři. Často se projevuje
tak, že se požaduje, aby byly penze státních zaměstnanců zrušeny, což je
pozoruhodné, protože to funguje podle názoru "když to nemám já, ať to nemá
nikdo". Patřím k lidem, kteří by rádi viděli, aby se zlepšila státní penze
tzv. Canada
Pension Plan, která se vyplácí v plné výši lidem, kteří byli zaměstnáni
a dosáhli 65 roků (penze se snižuje, žádají-li o ni lidé před dovršením
penzijního věku). Ta totiž k životu nestačí, pokud žije člověk sám, ani
když k ní ještě dostává starobní penzi (Old Age Security). Ta se vyplácí
všem starým lidem bez ohledu na to zdali byli v mladším věku zaměstnaní,
podnikali, nebo žili z jiných zdrojů jako třeba ženy v domácnosti. Kanadská
vláda uvažuje o penzijní reformě a to tak, aby penze zvýšila. K tomu je
ale zapotřebí, aby si občané přispívali většími částkami než dosud, což
ale může zařídit jen vláda. (Situace je složitější, je zde třeba možnost
šetřit si v rámci "registrovaných penzijních úspor", jenže jen málo mladých
lidí myslí na své vlastní stáří.)
Podle mnoha lidí bijí do očí "odměny" vysoce postavených hospodářských
pracovníků známých jako CEO (Chief Executive Officer) a jim podobných.
Ti berou v soukromém průmyslu platy ve výši milionů, případně desítek milionů
dolarů ročně a to i když podnik neprosperuje, jak v Ottawě několik roků
předváděla velká telekomunikační firma Nortel. Přestože měla podle pracovních smluv povinnost vést penzijní fond a vyplácet penze, své smluvní závazky neplnila. Šéfové se u ní ale měnili poměně často,
každý dostával milionové platy a potom několikamilionové odstupné, kdežto
penze bývalým zaměstnancům byly tvrdě sníženy. Ano, je za to zodpovědné
i nedostatečné zákonodárství, jenže žádného poslance problém penze netíží,
každý má totiž svou dobrou penzi zaručenou po odpracování mnohem kratší
doby než jakou musí odpracovat státní zaměstnanci a zaměstnanci velkých
firem.
Dnes musím uznat, že se v Kanadě situace poněkud zlepšuje, ale totéž se
nedá říct o mé staré vlasti. Nepíší mi o tom sice bývalí spolužáci, ale
lidé dosud zaměstnaní nebo bez práce. Zde se běžně vysvětlují hospodářské
problémy cyklickými krizemi, globalizací, a vývozem pracovních míst ("outsourcováním")
do zemí s velice levnou pracovní silou. Když se k tomu přidá závist jedné
skupiny lidí vůči jiné a nezájem politiků o dobro "prostého občana" spojený
s jejich neschopností řešit obtížné situace ve prospěch občanů, lidé se případně
zradikalizují a budou si svoje požadavky vymáhat násilím. To zde už v minulosti
bylo.
|