Ulice města jsou od časného rána plné chodců, samotných i se psy, cyklistů i aut. Mnoho mladých lidí ale nic nevidí i když mají zdravé oči. Drží v rukou mobily a svými palci textují a textují. Starší lidé drží v rukou vodítka svých psích kamarádů a stále je zrakem sledují, ale nic jim netextují. Psi zatim běhají s nosy při zemi a čichají, kdože tu šel před nimi. Fifinka, Alfie nebo Rex? Pro jistotu u každého rohu zvednou jednu nebo druhou zadní nohu a místo aspoň symbolicky pokropí, aby každý další kamarád věděl, že tu byli a že to je jejich rajón. Kropení patníků je vlastně takové psí textování.

Po silnici jezdí cyklisté a také auta. Občas se objeví rychlé auto s modrým majáčkem, aby všem chodcům, psům, cyklistům i řidičům ostatních aut ohlásil, že právě projíždí vysoký papaláš, kterého si ostatní lidé zvolili, aby uskutečňoval demokracii, když oni musí pracovat, aby si vydělali na živobytí. Papaláš auto neřídí, má na to řidiče a to je velice dobré, protože čím je více papalášů, tím je více řidičů a tím vyšší je zaměstnanost. A také to zpestřuje obraz ulice, když po ní jezdí honorace.

Obrazy jsou velice důležité a jsou k vidění všude, především v reklamách. Než jde paní Josefína nakoupit, podívá se do různých letáčků a vybere si pěkné obrázky rohlíků, kuřecích křidýlek, banánů, čepic nebo hrnců, přesvědčí se, že má u sebe svou úvěrovou kartu a jde nakupovat. Pan Karel se dívá na úplně jiné obrázky než paní Josefína. Jsou to obrázky fotoaparátů, jimiž se dělají jiné obrázky. Kdysi by si musel k aparátu koupit film, mnoho filmů, když chtěl dělat mnoho obrázků. To už nemusí, s digitálním aparátem může fotografovat všechno kolem sebe, chodce i psy, cyklisty i automobilisty, kostelní věže i holuby na střechách domů a kdyby v asfaltu kvetly květiny, i jejich obrázky by si mohl uchovat, aby se jimi potěšil i když ty živé uvadnou.

V ranních hodinách oživují ulici děti jdoucí do školy. Mají na zádech velké školní tašky, až se ty menší děti pod nimi ztrácejí. Mají tam kromě jiných věcí svačinku, čítanku, početnici a také pastelky. Ke škole také kráčejí páni učitelé a paní učitelky, buď již z domu nebo od tramvaje nebo z parkoviště. Poslední metry jich většina zdolává vlastní chůzí, takže mají zdravý pohyb. Je mezi nimi i pan učitel Josef. Umí to, co mnoho jiných učitelů neumí a co neumí ani mnoho rodičů. Podívá se třeba na sochu Neznámého vojína nebo na ručník visící na věšáku, vezme do ruky štětec a potom namaluje toho vojína, jakoby byl živý a do ručníku by si člověk s chutí utřel ruce. Pan učitel Josef znal báseň o malíři, který žil kdysi v Aténách a tak dovedně znal malovat obrazy bohů, lidí i věcí, že se na jeho obrazy ovoce slétali ptáci, aby se na něm živili. Sám usiluje o to, aby i on mohl tímto způsobem lákat ptactvo ke svému oknu aniž by musel kupovat semena. Navíc usiluje o to, aby tomuto umění naučil i své žáky.

Paní učitelka Jarmila učí matematiku a Josefovu dovednost obdivuje, ale diví se, proč si Josef raději nekoupí digitální kameru na 14 megapixlů, jejíž obrazy by ošálily nejen ptactvo, nýbrž i velice inteligentní psy a delfíny. Jenže učitel Josef nechce nikoho šálit, tedy kromě sýkorek, on chce učit děti, aby dokázaly rozlišit brambor od jablka, koně od psa a mouchu od orla a aby to na jejich obrázcích aspoň jejich rodiče poznali. Proto pan učitel Josef učí děti držet štětec jiným způsobem než se drží vrták nebo kladivo, a také je učí vidět, že mamince netrčí nohy z pod brady a že tatínek má více vlasů než pět čárek namalovaných na něčem, co spíš připomíná zelnou hlávku. Děti mají pana učitele rády, chodí s ním do parku, kde všichni společně malují květiny i stromy, maminky s kočárky, vodotrysky i samy sebe. Děti říkají panu učiteli "náš pan malíř".

Malíř Josef má doktorát malování a tedy učí i studenty na univerzitě, aby se z nich stali učitelé malování a tak se tato dovednost šířila z měst i do malých obcí a vísek ba i na samoty. Studenti mu říkají "Mistře". Své studenty nebere Mistr do parku nýbrž do uměleckých galerií. To bývá pro ně velký svátek, protože je sleva na hromadném vstupném. Studenti se k této příležitosti oblékají do čerstvě stounvošovaných džínů s přiměřenými dírami pod koleny a otřepenými rukávy bund, na nichž jsou skvělé obrazy i jména hráčů severoamerické Národní hokejové ligy, amerického fotbalu, zpěváků českých, evropských i zámořských jakož i jiné obrazy třeba lidských lebek, krvelačných vlků a myšáka Mickeyho. Věru si vzhled studentů nezadá s obrazy v rámech na zdech galerie.

Mistr je veselost samá, když vidí, jak jeho studenti nasávají atmosféru abstraktního umění: