Pohádka o veselém malíři

(Dosud není ještě znárodnělá)

Ulice města jsou od časného rána plné chodců, samotných i se psy, cyklistů i aut. Mnoho mladých lidí ale nic nevidí i když mají zdravé oči. Drží v rukou mobily a svými palci textují a textují. Starší lidé drží v rukou vodítka svých psích kamarádů a stále je zrakem sledují, ale nic jim netextují. Psi zatim běhají s nosy při zemi a čichají, kdože tu šel před nimi. Fifinka, Alfie nebo Rex? Pro jistotu u každého rohu zvednou jednu nebo druhou zadní nohu a místo aspoň symbolicky pokropí, aby každý další kamarád věděl, že tu byli a že to je jejich rajón. Kropení patníků je vlastně takové psí textování.

Po silnici jezdí cyklisté a také auta. Občas se objeví rychlé auto s modrým majáčkem, aby všem chodcům, psům, cyklistům i řidičům ostatních aut ohlásil, že právě projíždí vysoký papaláš, kterého si ostatní lidé zvolili, aby uskutečňoval demokracii, když oni musí pracovat, aby si vydělali na živobytí. Papaláš auto neřídí, má na to řidiče a to je velice dobré, protože čím je více papalášů, tím je více řidičů a tím vyšší je zaměstnanost. A také to zpestřuje obraz ulice, když po ní jezdí honorace.

Obrazy jsou velice důležité a jsou k vidění všude, především v reklamách. Než jde paní Josefína nakoupit, podívá se do různých letáčků a vybere si pěkné obrázky rohlíků, kuřecích křidýlek, banánů, čepic nebo hrnců, přesvědčí se, že má u sebe svou úvěrovou kartu a jde nakupovat. Pan Karel se dívá na úplně jiné obrázky než paní Josefína. Jsou to obrázky fotoaparátů, jimiž se dělají jiné obrázky. Kdysi by si musel k aparátu koupit film, mnoho filmů, když chtěl dělat mnoho obrázků. To už nemusí, s digitálním aparátem může fotografovat všechno kolem sebe, chodce i psy, cyklisty i automobilisty, kostelní věže i holuby na střechách domů a kdyby v asfaltu kvetly květiny, i jejich obrázky by si mohl uchovat, aby se jimi potěšil i když ty živé uvadnou.

V ranních hodinách oživují ulici děti jdoucí do školy. Mají na zádech velké školní tašky, až se ty menší děti pod nimi ztrácejí. Mají tam kromě jiných věcí svačinku, čítanku, početnici a také pastelky. Ke škole také kráčejí páni učitelé a paní učitelky, buď již z domu nebo od tramvaje nebo z parkoviště. Poslední metry jich většina zdolává vlastní chůzí, takže mají zdravý pohyb. Je mezi nimi i pan učitel Josef. Umí to, co mnoho jiných učitelů neumí a co neumí ani mnoho rodičů. Podívá se třeba na sochu Neznámého vojína nebo na ručník visící na věšáku, vezme do ruky štětec a potom namaluje toho vojína, jakoby byl živý a do ručníku by si člověk s chutí utřel ruce. Pan učitel Josef znal báseň o malíři, který žil kdysi v Aténách a tak dovedně znal malovat obrazy bohů, lidí i věcí, že se na jeho obrazy ovoce slétali ptáci, aby se na něm živili. Sám usiluje o to, aby i on mohl tímto způsobem lákat ptactvo ke svému oknu aniž by musel kupovat semena. Navíc usiluje o to, aby tomuto umění naučil i své žáky.

Paní učitelka Jarmila učí matematiku a Josefovu dovednost obdivuje, ale diví se, proč si Josef raději nekoupí digitální kameru na 14 megapixlů, jejíž obrazy by ošálily nejen ptactvo, nýbrž i velice inteligentní psy a delfíny. Jenže učitel Josef nechce nikoho šálit, tedy kromě sýkorek, on chce učit děti, aby dokázaly rozlišit brambor od jablka, koně od psa a mouchu od orla a aby to na jejich obrázcích aspoň jejich rodiče poznali. Proto pan učitel Josef učí děti držet štětec jiným způsobem než se drží vrták nebo kladivo, a také je učí vidět, že mamince netrčí nohy z pod brady a že tatínek má více vlasů než pět čárek namalovaných na něčem, co spíš připomíná zelnou hlávku. Děti mají pana učitele rády, chodí s ním do parku, kde všichni společně malují květiny i stromy, maminky s kočárky, vodotrysky i samy sebe. Děti říkají panu učiteli "náš pan malíř".

Malíř Josef má doktorát malování a tedy učí i studenty na univerzitě, aby se z nich stali učitelé malování a tak se tato dovednost šířila z měst i do malých obcí a vísek ba i na samoty. Studenti mu říkají "Mistře". Své studenty nebere Mistr do parku nýbrž do uměleckých galerií. To bývá pro ně velký svátek, protože je sleva na hromadném vstupném. Studenti se k této příležitosti oblékají do čerstvě stounvošovaných džínů s přiměřenými dírami pod koleny a otřepenými rukávy bund, na nichž jsou skvělé obrazy i jména hráčů severoamerické Národní hokejové ligy, amerického fotbalu, zpěváků českých, evropských i zámořských jakož i jiné obrazy třeba lidských lebek, krvelačných vlků a myšáka Mickeyho. Věru si vzhled studentů nezadá s obrazy v rámech na zdech galerie.

Mistr je veselost samá, když vidí, jak jeho studenti nasávají atmosféru abstraktního umění:

"Doba je dnes jiná", říká Mistr, když nikde nevidí obrazy drapérií, ovoce ani zeleniny, ani žádné budovatelské obrazy dávných let. "Dnes si už nemusíme malovat banány, jichž byl v mém mládí velký nedostatek", říká svým studentům. "Ale dnes? Vždyť jen v našem malém městě loni uklouzlo na banánových slupkách 36 občanů a 13 si dokonce zlomilo nohu". Na to student Patrick textuje svým kamarádům, že je číslo 13 opravdu nešťastné a že by si přál namalovat právě takovou slupku, na které by lidé uklouzli a také si zlomili nohu, takže by museli v Národní galerii jeho unikátní obraz pověsit hodně vysoko, aby už nikdo nikdy neuklouzl.

Mistr přednáší: "Co se týká obrazů lidské dřiny, k nimž vás jednou vezmu do depozitáře muzea, dnes se už lidé nemusí dřít, protože všechny dřinu za ně udělají stroje a navíc jsme i tu zbylou dřinu outsourcovali, takže se u nás zlepšilo životní prostředí čili environment tím, že se nepěstuje na polích ani cukrovka ani brambory. Lidé se nechtějí dívat na upocené levičáky v zamaštených montérkách. Za to se ale příští měsíc podíváme na Svatý Kopeček u Olomouce, na Svatý Hostýn i na Velehrad, abychom si odnesli jejich obrazy nejen ve skicářích nýbrž i ve svých srdcích a myslích. Dnes se zde podíváme, jak abstraktní látku pojednali západní malíři a jak se jim nejen vyrovnali, nýbrž je i předčili malíři naši vlastní, čeští, moravští a slezští".

Mistr má pravdu, co se umaštěných levičáků týká. Kdo by na ně hleděl, když dnes většinu zboží vyrábějí Číňani? S mnohem mladším učitelem Charliem vyvíjí Mistr digitální přístroj, který by nahradil dřinu spojenou s malováním štětcem a při tom by se nejednalo o neosobní přístup, s jakým se setkává při používání Photoshopu. "Intuitivní malování" už prodělává ve škole svoji gestační periodu. "To bude bomba, až se to podaří!" zaradoval se Mistr nahlas, ale okamžitě si uvědomil, že nepoužil správného výrazu. Proboha, snad ještě nezavedla škola na ochranu svých lidských zdrojů odposlouchávání! "To bude nádhera, až se to podaří!!!", opravil se ještě hlasitěji ve snaze přehlušit ten první politicky nekorektní výraz. Nikdo nic neslyšel, Josef se usmívá ještě více – je skutečně veselým malířem.

Do roka a do dne zval Josef na vernisáž svých nejnovějších obrazů oslavujících lidské duchovno a tržní hospodářství:

Byla to nádhera. Zde byla společnost ve své nahotě i kráse, se svými bolestmi i hospodářskými škrty, ale také v grandiózním splendoru a v unikátní diverzitě. Vernisáže se zúčastnily elity ve fracích a dámy s hlubokými dekolty. Šampaňské tryskalo do výšky. Všem zazpíval Karel Gott, již po 36. vyhlášený za Českého slavíka. Malíř Josef se usmíval ještě více a vůbec mu nevadilo, že se na jeho obrazy neslétali ptáci, aby na nich hodovali, neboť tím pádem nebylo třeba utírat jejich trus.

A což teprve, když prezident republiky pozval malíře Mistra Josefa na Hradčany, kde mu odevzdal "Řád abstraktního lva" a dekret na právo používat titul "Učitel-Malíř" s oběma písmeny velkými! Učitel-Malíř Josef byl opravdu veselým malířem a zůstal jim tak dlouho, dokud byl kolega Charlie schopen servisovat jeho Intuitní Abstraktor.
 

Tato pohádka vznikla z počítače Miloše Kalába
díky inspiraci dvěma umělci: dávným spolužákem-malířem a hanáckým básníkem Jiřím Wolkrem
Ottawa, Vánoce 2010.