1. Zahraniční vědecká stáž v r. 1966
Miloš Kaláb
V polovině šedesátých let minulého století se politická situace v Československu
pozvolna uvolňovala. Univerzitní studenti se mě při přednáškách ptávali na moje zahraniční
zkušenosti, ale ty jsem neměl žádné zatímco oni již cestovali do cizích
zemí. Využil jsem proto první příležitosti, abych se i já podíval do světa.
Můj zájem o to, jak žijí a pracují lidé jinde než v mém rodném Československu mě přivedl do Kanady. Přiletěl jsem do Ottawy na podzim v r. 1966 jakožto postdoktorátní student na National Research Council of Canada. Toto je první díl vzpomínek. Byl uveřejněn v Britských listech a po něm také 2. díl a 3. díl. V tomto formátu jsou "Vzpomínky 2" i "Vzpomínky 3".
|
Cestu do Kanady podporoval šéf, děkan i rektor a politické organizace
Cestu na Západ jsem měl velice usnadněnou tím, že byl můj tehdejší šéf
na lékařské fakultě zakládajícím členem strany a jako člověk měl velice
liberální názory. Prý bylo v zájmu pracoviště i samotné fakulty, abych
odejel na rok nebo dva do nějaké západní biochemické laboratoře na zahraniční
stáž jako "post-doctorate fellow", ačkoliv jsem měl o dva roky víc než
byla věková hranice 35 roků. Na vybranou byla Brazílie, Francie, Kanada
a Spojené státy. Přestože by byl dal šéf přednost Spojeným státům, já jsem
si vybral Kanadu. Podal jsem si tedy žádost na ministerstvo školství prostřednictvím
děkana a rektora. Velkou podporu mi poskytlo jak odborové hnutí tak i strana.
Nikdo mi nechtěl věřit, že mi například předseda uličního výboru KSČ řekl,
že by se členy výboru přišel k nám do bytu a že bych doporučení ke 2-letému pobytu v Kanadě napsal na svém psacím
stroji (měl jsem "kufříkový" čili přenosný) a on by to s výborem na místě podepsal.
Žádost odešla na ministerstvo a já jsem čekal. Byl jsem netrpělivý
a když mi nic nepřišlo během několika týdnů, napsal jsem přímo na National
Research Council do Kanady. Obratem mi odepsal ředitel biochemického oddělení,
že mou žádost nedostal, abych tedy vyplnil přiložený formulář a ihned jej
poslal zpět. Brzy na to, 13. dubna 1966, jsem dostal zprávu, že bylo uchazečů
velice mnoho a že mám 2 roky přes maximální věk, ale že mne přesto přijímá
a to přímo do své laboratoře.
Nadšení v laboratoři i doma nebralo mezí, dalo by se říci, že "byly
kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí!" Ihned jsem
informoval ministerstvo a to mi odpovědělo, že nikam nepoletím, protože
není dovoleno, aby si jednotliví uchazeči své žádosti vyřizovali soukromě.
Jaképak soukromě, vždyť to dostalo ministerstvo se spoustou podpisů a razítek
přímo z univerzity! Ale ovšem - nikoliv z pražské, nýbrž "venkovské" univerzity.
Není hezké podezírat někoho bez důkazů o vině, ale my na té venkovské univerzitě
jsme byli všichni přesvědčeni, že byla moje žádost v Praze uložena "k ledu"
a že tedy úředníci museli být opravdu překvapeni, když se přesvědčili,
že moje žádost byla podána přesně podle předpisů.
Kanadské vyslanectví pozvalo mě i s manželkou do Prahy na oslavu Dne
Kanady 1. července a podle místních univerzitních autorit bylo bezpodmínečně
nutné, abychom se oslavy zúčastnili, ale nesměli jsme tam údajně přijet tramvají
nýbrž taxíkem. Sehnat tehdy taxík jen tak na Václavském náměstí bylo tak
zvaně "o ústa", ale na Mickiewiczovu ulici jsme přijeli včas. Byli jsme
přivítáni a potom ponecháni osudu. Kdo by se bavil s venkovských docentem,
že? Zpět do hotelu jsme ovšem jeli tramvají.
Doma jsme se připravovali. Do Kanady jsme se chtěli dostat celá rodina,
starší syn chodil do 3. třídy základní školy a ten mladší by byl chodil
do mateřské školky, kdyby se byla manželka vrátila do zaměstnání. Byl tedy
předškolního věku. Ani na chvilku nám nepřišlo na mysl, že bychom v Kanadě
zůstali. Naopak jsem po příletu do Ottawy a po získání peněz poslal poslední
splátku na hypotéku na našem rodinném domku. Možná to byl nejlepší důkaz,
že se opravdu vrátíme a kromě manželky dostaly povolení k cestě obě děti.
To ale v Kanadě způsobilo poněkud nepříjemnou senzaci, když jsme se dozvěděli,
že i členové strany museli doma nechat jako rukojmí dítě. Já jsem nebyl
ve straně a přece se sem dostali oba synové.
V Ottawě jsem přistál 6. září 1966
Do Kanady jsem odletěl sám začátkem září 1966 s tím, že manželka s dětmi přiletí za půl roku. Díky slovenskému kolegovi, který v Ottawě právě končil, jsem měl začátky v Kanadě velice snadné. Zavezl mě z letiště do hotelu, druhý den na ústav a hned mi sehnal podnájem po jiném stážistovi jen několik minut chůze od laboratoře. O sobě moc nemluvil a jevil se mi nějaký jiný. Řekl mi, že to po čase ocením a že kdyby se mě někdo ptal, rozhodl se vrátit se do Evropy lodí a nikoliv letadlem a potom se pomalu pozemní cestou přes západní Evropu dopravit do Bratislavy. Skutečně udělal dobře, že mi víc neřekl, protože deset dní po rozloučení mi volali z československého vyslanectví v Ottawě a ptali se, kde je můj kamarád. Tedy jsem odpověděl, že nejspíše na lodi plující do Evropy.
Za několik dní volali zase, že do Bratislavy nedorazil, čímž mě polekali,
zdali se mu něco špatného cestou nestalo. Oni tu obavu nesdíleli a chtěli
vědět, jestli nemluvil o tom, že se nevrátí. S jistotou v hlase jsem mohl
říct, že rozhodně nikoliv, že jsme se těšili, že se po mém vlastním návratu zase
v Bratislavě sejdeme. Volávali mi do práce a nevím, k čemu jim mohly být moje odpovědi dobré. I bez Internetu, o kterém tehdy nebylo ještě ani potuchy, se mi podařilo zjistit kamarádovu kanadskou adresu a dodnes jsme ve styku.
Laboratoře v suterénu
Pracoviště v suterénu budovy stavu se mnou dosti otřáslo. Hospodařili tam
samí muži, takže se nikdo nesnažil o nějakou čistotu. Po práci přišel uklízeč,
který mokrým hadrem setřel podlahu a bylo vyčištěno. Na venkovské univerzitě
jsem měl laboratoře na 3. poschodí nové interní kliniky. Lékařky, lékaři
i laborantky byli všichni v bílém a na úklid se velice dbalo. Odbočím zde,
abych popsal návštěvu polské lékařské delegace na československé klinice.
Všichni jsme se navzájem popředstavovali a bavili se ve skupinkách. Jeden
polský lékař se zeptal naší uklízečky, starší paní v bílém plášti, jaká
je její specializace a ona mu popravdě řekla, že v laboratoři uklízí. To
našeho hosta velice rozhořčilo, řekl o tom svému vedoucímu a ten si ihned
stěžoval našemu šéfovi, že své návštěvníky degraduje přítomností uklízečky.
Šéf ale tuto stížnost rázně odmítnul a řekl, že jsme pracovní kolektiv
a naše soudružka uklízečka v něm má svou velice důležitou práci, když zajišťuje,
abychom se netopili ve špíně. Sklidil potlesk všech místních. Takovou paní
ale v Ottawě neměli. Jinou zajímavostí bylo to, že v celé 3 či 4 poschoďové
budově byla jediná laborantka - jinak samí muži. Tehdy nám ještě Kanaďani
říkali, že na rozdíl od východoevropských zemí dokáže každý kanadský muž
pohodlně uživit svou rodinu, takže ženy do zaměstnání chodit nemusely (a do výzkumných laboratoří ani nemohly).
Zpočátku jsme Kanaďanům záviděli
Jestliže se v Praze hledělo spatra na "venkovany", v Ottawě se hledělo
spatra na všechny Východoevropany. My jsme zpočátku aspoň na některé kanadské záležitosti hleděli se závistí a nemyslím tím
jen na dostupnost banánů během zimy. Můj kanadský šéf měl volnost, jak
využije financí, které mu byly na příští rok přiděleny. Mohl si sám určit,
kolik použije na přístroje, kolik na chemikálie, zdali pojede na nějakou
drahou zahraniční konferenci nebo si za část peněz najme "letního studenta".
Všechno si vyřizoval sám s jedním "lepším" laborantem, zatímco ten "horší"
dělal všechny hrubé práce. Pracovalo se na lipoproteinech ve vepřové krvi,
takže jsem ho vystřídal v cestách na jatky, abych odebíral krev vytékající
z čerstvě porážených vepřů. - Šéf nám také tvrdil, že má úplnou svobodu
určovat si svůj vlastní vědecký program.
Jestliže jsem byl ještě v Praze při pohovoru o svém budoucím postavení
v Kanadě požádán, abych si všímal svých kolegů v Kanadě, kteří by neměli
nepřátelský postoj k Československu, takže by přicházeli do úvahy pro pozvání
na oplátku na některé vědecké pracoviště, svého ottawského šéfa bych rozhodně
nebyl doporučil.
Studium lipoproteinů
V mém pracovním plánu bylo mimo jiné preparativně rozdělit LDL (lipoproteiny
o nízké hustotě) podle nálezů z analytické ultracentrifugy. Moje návrhy,
jak to udělat, však šéf striktně odmítal. Využil jsem jeho odjezdu na 2-týdenní
konferenci v USA a po jeho návratu jsem mu předal obě oddělené frakce a
začal jsem psát vědeckou práci. Moje spisování neschvaloval, přestože jsem
jeho i pana ředitele (který mě do své laboratoře přijal) uváděl jako spoluautory.
Naštěstí jsem nebyl na nikom v Kanadě závislý, například na rozdíl od svého
britského kolegy Johna. Zatímco já jsem věděl, že se vrátím do své univerzitní
laboratoře ke svým studentům a že budu jmenován profesorem, John si musel
najít místo, kam by nastoupil po stáži v Ottawě. Proto se snažil šéfovi
ve všem vyhovět. To, že byl Brit, mu nijak nepomáhalo - pro šéfa byl představitelem
bývalé koloniální metropole.
Práci jsem tedy sepsal a uveřejnil a podobně jsem uveřejnil ještě 3
další práce, jednu dokonce s kanadským lékařem, s nímž mě šéf seznámil.
Byla o nějaké rodině, která trpěla lipoproteinémií.
Ve druhém roce mi dal šéf za úkol analyzovat obsah aminokyselin v tzv.
apolipoproteinu nerozdělených LDL, který pod jeho vedením již dříve analyzoval
jeho oblíbený "post-doc" z Japonska. Když jsem mu předal výsledky, podíval
se na ně, zmačkal je a hodil do koše. Poznamenal něco o neschopnosti Východoevropanů
a přikázal svému laborantovi. aby analýzu provedl on. Když Jean výsledky
předal, šéf kroutil hlavou, jestli je prý snad neschopnost nakažlivá. Výsledky
byly stejné jako od "toho Východoevropana". Pan šéf řekl něco v tom smyslu,
že se sice říká "rozkaž", ale potom to znamená "udělej sám". Sám se pustil
do práce. Chtěl jsem se s Jeanem poučit, co vyšlo panu šéfovi. Byla
to hrůza, i jemu to vyšlo úplně stejně jako nám a odlišně od toho, co dříve
našel a také uveřejnil se svým japonským stážistou. Zmačkal a vyhodil i
svoje výsledky a dodal, že se nebude nic publikovat, protože by to odporovalo
dřívější práci. Tak jsem přišel o svou případnou pátou vědeckou práci jako
stážista.
Politická situace v Československu byla ještě plná eufórie z Pražského
jara, ale kanadský šéf měl náladu prabídnou. Vědeckým pracovníkům na ústavu
bylo odebráno právo rozhodovat o využívání finančních prostředků. O to
se mělo začít starat nové nákupní oddělení. Za tu krátkou dobu, co jsem
byl v laboratořích, se situace obrátila tak, že jsem byl po administrativní
stránce "jako doma" - plánovalo se, vědečtí pracovníci museli odůvodňovat,
co k čemu potřebují a úředníci objednávali chemikálie i přístroje. Zpřísnilo
se hledisko, podle něhož se mohli vědečtí pracovníci účastnit zahraničních
konferencí a ty se oddělily od jiných služebních cest. Snad nejhorší byl
pro šéfa příkaz skončit se studiem lipoproteinů a začít se studiem biomembrán.
Moc toho nenastudoval. Jen proto, že jsem s rodinou v Kanadě zůstal, vím,
že o několik roků později dostal na dovolené v karibské oblasti srdeční
infarkt a zemřel.
Přikrášlíme ve zprávě situaci?
Před předpokládaným návratem do vlasti jsme se u vody bavívali s ostatními
československými stážisty, co doma napíšeme o nabytých zkušenostech. Holou pravdu
nebo svůj pobyt přikrášlíme? Proč jsme o něčem takovém vůbec uvažovali?
Protože jsme získali zajímavé zkušenosti.
Tak třeba mikrobiolog Karel z Prahy mi jednou říkal, že se v laboratoři
nedařilo pěstovat baktérie aniž by kultury chytily infekci. "Miloši, nebudeš
tomu věřit, ale oni neopalují ani hrdla baněk ani vatové zátky. Tak jsem
jim to ukázal a člověče, ono to šlape jedna radost". Kolega Jarda z Bratislavy
dostal v jiné laboratoři příkaz prohlédnout nějaké vzorky pod elektronovým
mikroskopem, se kterým nikdo už dlouho nepracoval, ale Jarda říkal, že
doma takovou práci dělal. Když se jeho šéf přišel podívat
jak se Jarda snaží, byl na infarkt. Hned se rozkřikl: "Kdo vám dal povolení
mikroskop rozdělávat? Ústav nemá peníze na firemního technika, aby to dal
po vás všechno dohromady! Kdo myslíte, že to zaplatí?" Jarda na něho hleděl
nevěřícně a potom mu řekl: "Uklidněte se, pane doktore, jděte domů, v noci
klidně spěte a když se zítra vrátite, bude mikroskop fungovat. Ve stavu,
v jakém byl, se s ním nedalo pracovat".
Skutečně druhého dne Jarda svoje vzorky snímkoval a jeho šéf nevycházel
z údivu. Přišel za mnou do vedlejší laboratoře a ptal se mě, je-li to v
Československu běžné, že si dovedou vědečtí pracovníci poradit, když přístroj
nefunguje. Řekl jsem mu, že vyčistit přístroj je to nejmenší a že si s tím pochopitelně poradíme sami, ale i větší opravy se provádějí přímo na ústavu díky pracovníkům v dílnách, kde se případně dělají i potřebné součástky. Reagoval na to slovy, že to je "fabulous".
Cestu do Kanady jsme přáli všem kolegům
S těmito zkušenostmi jsme si říkali, že by naši mladší kolegové asi
neměli přiliš mnoho naděje dostat se do Kanady, kdybychom je popravdě popsali.
V žádném případě jsme nechtěli neznámé mladší kolegy poškodit,
takže by situaci nemohli poznat na vlastní kůži a ani by se nepodívali
na zkomercializované Niagarské vodopády, nemohli by rybařit pod ledem (tehdy
se dalo chytit několik velkých štik během soboty nebo neděle pouhých 25
km západně od Ottawy), nenavštívili by Montreal ani Toronto nebo i mnohem
vzdálenější místa. Vždyť se dala nádrž 6-válcového Forda Falcona naplnit
za dva a půl dolaru! Rozhodli jsme se tedy, že doma napíšeme, jak úžasně
jsme se poučovali a vzdělávali a jak nám to pomohlo k vědeckému růstu.
V určitém ohledu to byla pravda, protože jsme získali sebevědomí i vědomí,
že československá věda nebyla popelkou. Současně jsme poznali životní starosti
svých kanadských kolegů i to, jak se lidé navzájem přetvařovali. Mně některé
situace vysvětlil laborant, který se přistěhoval z Holandska. Především
byl každý zaměstnanec údajně naprosto zdravý i když třeba trpěl bolestmi
nebo těžkou chorobou. Kdyby se ke zdravotním potížím přiznal, mohl se dočkat
nedůvěry v jeho schopnosti a předčasného konce kariéry. Dal mi radu, abych se nikdy nezmiňoval o politice, náboženství, zdraví a platu, protože to byla témata, která nejsnáze vedla k tomu, jak si ostatní lidi znepřátelit. "Správná" témata byla sport, počasí a burza - ta ovšem všeobecně jen o tom, jak si různé akcie vedou. Za celou kariéru stážisty jsem neslyšel snad ani jediný vtip. Tyto rady mají všeobecnou platnost i po 40 letech. Později jsem vycítil, že mezi univerzitními studenty
existovala nevraživost a že na sebe hleděli jako na konkurenty - a oni mi to potvrdili. To bylo v protikladu, jak jsme se cítili kamarádsky během studií na brněnské i bratislavské technice. Pochopitelně - pracovních míst bylo dost pro každého absolventa.
Systém zahraničních stážistů (post-doctorate fellows) byl ve skutečnosti
prospěšný především pro kanadskou vědu. Všichni stážisté se snažili zavděčit
se za velice nízké stipendium (6000 dolarů ročně v r. 1966/7 a 7200 dolarů
v příštím roce), aby dostali doporučení pro své příští zaměstnavatele.
Nečekaně jsem měl z doporučení prospěch i já, ale to se ukázalo později.
Po skončení stáže jsem měl s rodinou zajištěné letenky
na cestu do Prahy přes Londýn, Paříž a Curych - na 25. srpna 1968. O týden
později jsem měl už opět přednášet svým studentům na venkovské univerzitě.
Velice jsme se celá rodina na cestu domů těšili.
Týden před odletem jsme si poslali domů většinu oblečení, levný magnetofon
koupený v New Yorku a jiné věci v mnoha velkých krabicích orazítkovaných
československým vyslanectvím v Ottawě, abychom z toho nemuseli doma platit
clo.
Invaze Československa - a hledání práce
Večer 21. srpna nám na dveře malého bytu někdo zaklepal - byl to Jarda
od elektronového mikroskopu. Bydlel nedaleko a přinesl zprávu o invazi
Československa. Co teď? Přestože se invaze očekávala - vždyť v Praze někteří
lidé požadovali, aby republika vystoupila z Varšavské smlouvy a vstoupila
do NATO, což se v Ottawě jevilo jako nesmyslná provokace. Zde jsme rozdělení
světa na dva bloky viděli lépe než se to možná jevilo doma. Z televize
i novin jsme pochopili, že by Američané zasáhli proti nějakému svému malému
spojenci, který by chtěl opustit NATO a přidat se k Varšavské smlouvě,
takže se dalo očekávat, že SSSR zasáhne. Přes to nás zpráva o invazi zdrtila. Co
dělat? Kanadské ministerstvo pro přistěhovalectví nám prodloužilo víza
a udělilo status "landed immigrant" a československé vyslanectví nám prodloužilo
platnost pasů i výjezdních doložek. Univerzita mi pobyt v zahraničí prodloužila o rok a kanadský ústav mi prodloužil stipendium o 3 měsíce v naději, že si do té doby najdu práci. Majitel činžáku, kde jsme dali výpověď z jednopokojového bytu ke konci měsíce, nám dovolil výpověď
zrušit a dal nám skvělou nabídku, že potom můžeme podat výpověď, kdykoliv
se nám to bude hodit. Všichni lidé k nám byli neuvěřitelně laskaví.
Můj šéf v laboratoři změnil své chování a pomáhal mi shánět zaměstnání.
Už dříve mi "dohodil" překlady z češtiny, slovenštiny a ruštiny pro jedno
federální ministerstvo, takže jsem si při stáži po večerech přivydělával.
Po invazi mi domluvil pohovor na ministerstvu zdravotnictví. Dostal jsem
nabídku na práci za 7800 dolarů ročně. Vzhledem k tomu, že jsem bral nezdaněné
stipendium 7200 dolarů ročně, kdežto plat podléhal dani z příjmu, nemohl
jsem místo přijmout - rodinu bych neuživil. Šéf to uznal a volal na ministerstvo
ještě jednou. Příští den jsem tedy šlapal stejnou cestou, dostal jsem stejné
otázky a nabídku na plat 10 tisíc dolarů. "Co na to říkáte?" ptal se mě
šéf po návratu a já se ho zeptal, zdali by byl ochoten zavolat tam ještě
jednou. Všichni až na jednoho kolegu se tomu zasmáli, kdežto Henry řekl,
že kdyby měl Milos dostat víc než 12 tisíc ročně, udělal by "nahoře" z kanceláře kůlničku na dříví.
Za nové zaměstnání vděčím svému zájmu o tvaroh
Kam jsem tedy z ústavu odešel? Opět jsem měl neuvěřitelné štěstí. Asi dva týdny
před návratem mě zajímalo, proč se liší kanadský tvaroh od československého. Byl to nápad "jen tak" - mohlo by to zajímat nějakou moravskou mlékárnu?
Na ústavu mi na to nikdo nemohl dát odpověď, ale dostal jsem telefonní
číslo jednoho odborníka na ministerstvu zemědělství. Na té situaci je
pozoruhodné to, že jsem nemávnul rukou a neřekl si, že za 2 týdny budu přednášet
svým studentům. Zavolal jsem a tím jsem toho odborníka nesmírně potěšil.
Nedávno dostal Pfizerovu cenu Americké mlékařské vědecké asociace právě
za výzkum tvarohu a o tvarohu vydal knihu. Dva dny mi dělal přednášky o
výrobě tvarohu a ukázal mi provoz v několika mlékárnách v okolí
Ottawy. Na rozloučenou mi dal svou knihu a přál mi šťastný návrat.
Po invazi jsem tomu odborníkovi volal opět s otázkou, zdali by měli
pro mě na Výzkumném ústavu potravinářském místo. Naprosto nečekaně mi řekl,
že ano, že mi zařídí rozhovor s panem ředitelem. Ten se rozhodl přijmout
mě právě do oddělení mléka - mě, který dotazem na tvaroh přece dokázal
v tomto oboru naprostou neznalost. Mnohem později jsem se dozvěděl,
že pan ředitel kladně hodnotil moje zkušenosti z mnoha různých potravinářských pracovišť
v Československu (cukrovar, výzkum pektinu, konzervárna zeleniny, mrazírenský výzkum, výzkum masa, gastroenterologická laboratoř, pří- rodovědecká fakulta) a zejména skutečnost, že jsem byl absolventem kanadského programu pro postdoktorátní studenty. Potom jsem už jen čekal na úřední
potvrzení svého přijetí. Jednoho dne mi volal úředník z vládní kanceláře,
aby mi sdělil, že jsem přijat na ministerstvo zemědělství jako vědecký
pracovník třídy RES-02 dnem 2. prosince 1968. V laboratoři se kolem mě
shlukli všichni spolupracovníci. A potom to přišlo - plat. Nástupní plat
byl o polovinu vyšší než druhá nabídka z ministerstva zdravotnictví. Radostně jsem děkoval a ještě jednou děkoval. Dostalo
se mi přání, aby se mi v práci líbilo - All the best to you, Dr. Kalab! Kolegové
se hned ptali: "Tak kolik?" Šťastně jsem vydechl a řekl: "Jedenáct tisíc,
o tisíc víc než ve zdravotnictví!" Všichni včetně Henryho mi blahopřáli.
Tak jsem měl v Kanadě zaměstnání a vědeckou
práci..
Více než po 10 letech jsem se ke své lži přiznal několika kanadským
známým, kteří nepracovali tam, kde já a setkal jsem se se dvěma reakcemi.
Jedni mě odsuzovali, za to, že jsem lhal, že to jsem dělat neměl. Jiní
můj záměr pochopili, aniž jsem jej musel vysvětlovat. Ať by byl můj plat
jakýkoliv, všichni by mi blahopřáli k tomu, že jsem získal práci. Kdybych
ale řekl pravdu, možná by si řekli, že to bylo pro přistěhovalce z východní
Evropy až příliš moc a Henry by šel dělat nahoru z kanceláře kůlničku na
dříví. Takto byl i on spokojený - nedostal jsem víc než on.
|