Miloš Kaláb

Ve své poznámce ke článku Jiřího Jírovce napsal Jan Čulík: Vzpomínka pana Jírovce na to, že továrníkovi vůbec nevadilo, že mu komunisté zkonfiskovali továrnu, protože uznával, že zavedli sociální rovnost, mi přijde hodně idealizovaná.   —   Souhlasím s tím, že to nebylo běžné, ale já jsem u takového znárodněného továrníka pracoval a to v létě 1951 - v konzervárně v Kunovicích u Uherského Hradiště.

Prázdninovým praktikantem v konzervárně

Konzervárnu vlastnil pan Mika a ten byl po jejím znárodnění jmenován ředitelem svého dřívějšího podniku. Stalo se tak proto, že už dříve byl svými zaměstnanci považován za lidumilného podnikatele. Dokonce mi jako prázdninovému praktikantovi nabídnul ubytování ve své vilce. Jak k tomu došlo? Když jsem se podle pokynů ministerstva školství nastěhoval do místního hostince, hostinský mě začal objímat a vyprávět mi, že je jeho manželka nemocná. Uložil jsem si v hostinci svoje věci a odešel do konzervárny pracovat. Přišel pan ředitel Mika a ptal se mě na první dojmy. Řekl jsem mu o hostinském. Odešel a za půl hodiny se vrátil s nabídkou, že se ubytuji ve volném pokoji v jeho vilce. Předtím jsme se nikdy neviděli ani jsme se neznali, byl jsem student přidělený do konzervárny na letní praxi. Půjčil jsem si od něho kolo a jezdil na něm do práce, ale nepřijal jsem jeho nabídku, abych s ním jezdil autem o dvě hodiny později. Přesvědčil jsem se, že byl u dělnic v konzervárně velice oblíbený. Byl přátelský i ke mně a vzal mě několikrát na prohlídku jiných závodů Valašsko-slováckých pálenic a konzerváren (i vinných sklípků). Představil mě dalším odborníkům podniku a ti mi před skončením praxe nabídli zaměstnání, jakmile skončím techniku. Skvělou nabídku jsem přijal a podepsal smlouvu, že nastoupím 1. října 1952.

Z krásného místa sešlo

Státnici jsem ale udělal již 10. června a ministerstvo školství mi přikázalo, že musím být 1. srpna 1952 v pracovním poměru, jinak by se mnou naložilo jako s příživníkem. Rozloučil jsem se v duchu s prací v Uherském Hradišti a hledal místo, na které bych mohl nastoupit dříve. Odmítnul jsem totiž s velkými potížemi umístenku na 3 roky do jednoho východočeského cukrovaru, protože bych byl dostával mnohem nižší plat než jaký jsem bral v jednom moravském cukrovaru jako kampaňový chemik. Nabízelo se mi místo ředitele škrobárny na středním Slovensku, ale jako čerstvý absolvent techniky jsem nespěchal do tak zodpovědného místa, nebo místo zástupce ředitele Západoslovenských pivovarů v Devínské Nové Vsi a podobně, až nabídky pokročily k místu chemika na Výzkumném ústavu potravinářském v Bratislavě, kam jsem nastoupil. Bez "protekce" - bez přímluvy. Pro úředníka na slovenském povereníctvu školství jsem byl jakýsi český absolvent bratislavské techniky, který hledal zaměstnání.

Kanaďani se podivují nad mou nespokojeností

O 14 roků později jsem v Kanadě mluvil jakožto post-doktorátní student (ale při tom již univerzitní docent) na National Research Council (ekvivalent Čs. akademie věd) o té situaci a poukazoval jsem na nedostatek svobody v tehdejším Československu. Nejdříve mi totiž československé ministerstvo školství přikázalo nastoupit na umístenku na 3 roky do podniku, kde jsem nechtěl pracovat, potom mi nedovolilo nastoupit na místo, které jsem si našel a musel jsem jinde nastoupit do práce tak, abych měl jenom 6 týdnů prázdnin po skončení studií.

Moji kanadští kolegové na mne hleděli, jako bych spadl z Měsíce. Nechtěli věřit svým uším, že jsem neplatil univerzitní školné a přes to jsem si stěžoval, že mě vláda poslala tam, "kde potřebovala". Řekli mi, že bych se v Kanadě nevykroutil z povinnosti odpracovat 3 roky tam, kam by mě poslal ten, kdo by mě na studích podporoval. Dodali, že by byl každý kanadský univerzitní absolvent šťastný, kdyby měl po skončení studia na 3 roky zajištěné zaměstnání. Nabídkám těch jiných míst vůbec nechtěli věřit a tedy se divili, co jsem za člověka, který si na takovou situaci stěžuje.

Jednání se stranickými orgány v republice

Než jsem se dostal do Kanady, prošel jsem několika místy. Vědeckou aspiranturu jsem dělal na Slovenské akademii věd v Bratislavě a nakonec jsem zakotvil na olomoucké univerzitě. Když jsem jel na stáž do Kanady, soudruzi z místní organizace KSČ mi vzkázali, že když mám doma kufříkový psací stroj, oni by přišli k nám do bytu, "kde na vás uděláme posudek, vy to naťukáte na stroji a my to hned podepíšeme a bude to". Tak se i stalo.

V KSČ jsem nikdy nebyl, v Bratislavě na výzkumném ústavu jsem nabídku ke vstupu odmítnul slovy, že nesouhlasím s metodami strany a kádrovák mi řekl, že si potřebuji přečíst víc stranických brožur a rok nebo dva času a že mě potom znova pozve. K tomu ovšem už nedošlo, protože jsem byl zase jinde.

Otec postižen Únorem 1948

Můj otec byl postižen Únorem (1948), ale chápal, že se jednalo o revoluci. Za války byl v koncentráku, kde se aspoň částečně zachránil tím, že se prohlásil za krejčího a nikoliv za ředitele spořitelny, kterým ve skutečnosti byl. Místo do kamenolomu byl tedy odeslán do krejčovské dílny opravovat vojenské uniformy. V Únoru byl přinucen na své místo ve spořitelně resignovat tímto způsobem: buď dobrovolně odstoupí a v tom případě nebude zábran, aby jeho děti případně studovaly na vysoké škole, kdyby chtěly, nebo dobrovolně neodstoupí a tedy bude odstraněn na méně důležité místo v nějaké továrně, ale na jeho děti se bude vztahovat zákaz studia na vysokých školách. Bylo to hrubé vydírání a otec v našem zájmu "odstoupil" čili volil menší zlo. Dostal místo účetního v jedné továrně. On tedy revolucí hodně ztratil, a přes to mi říkal, že takový je život, ale že v této situaci si polepší mnoho jiných lidí - dělníků, horniků a jiných, kteří nebudou muset mít v budoucnu strach z nezaměstnanosti a chudoby. Takovou budoucnost prý plánovali komunisti v koncentráku a po válce své plány začali uskutečňovat. To se jim dařilo. Bylo krátce po dlouhé válce a lidé chtěli žít opravdu jinak než žili jejich rodiče. Ten minulý život přece dobře popsalo mnoho tehdejších významných spisovatelů. Ke svým plánům dostali komunisti silný mandát ve svobodných volbách v r. 1946 a šli cílevědomě a jednotně za svým cílem. Velkou demonstraci 25. února 1948 na olomouckém náměstí jsem sledoval z boční ulice. Jestliže to ve všech městech vypadalo podobně, neměl prezident Dr. E. Beneš jinou možnost než přijmout resignaci odstupujících ministrů. Dnes se to může od piva jevit novodobým stratégům jinak.

Vzpomínky na "Protektorát" (1939-1945)

Únorové situaci předcházela doba "protektorátu" (1939-1945). I na ni mám hodně vzpomínek, zatemňování oken každý večer, poslouchání londýnského rozhlasu a hlavně teror za heydrichiády, kdy byly každý den ráno vylepovány červené plakáty se jmény občanů, kteří byli za údajné schvalování atentátu na říšského protektora odsouzeni k trestu smrti a okamžitě popraveni. Vzpomínky se vážou i k nedostatku potravin. Tatínek byl už dlouho v koncentráku (a tedy ho vlastně nemohl nikdo nařknout ze schvalování atentátu a tak se ho zbavit) a maminka mě tedy doporučila mému kmotrovi od biřmování - velkému hanáckému sedlákovi - že bych jako 14-letý kluk mohl pomáhat na poli a aspoň se při práci najíst. Tak jsem jezdil každý den na kole asi 12 km na jeho statek. Pracoval jsem od rána do večera, ale nenajedl jsem se. Kmotříček to vždycky zařidil tak šikovně, že jsem byl pokaždé na opačném konci pole, když domácí měli přesnídávku, oběd i svačinu. Když jsem ho poprosil, aby mi prodal trochu tvarohu, řekl mi, že sami ho nemají dost pro sebe, ale viděl jsem, že jej dávali svým kočkám. Po několika takových pracovních dnech jsem přestal na pole jezdit a mě i mladší sestru přijal mlynář v Blatci u Olomouce na stravu a ubytování na celé prázdniny, což jsme si odpracovávali. Tam jsem se naučil sekat obilí "lopaťákem", obracet seno, podmítat i orat, přijímat obilí i šrotovat ječmen a oves a šrot vydávat. Do mlýna dojíždělo na kolách mnoho měšťáků a každý se vracel s pytlíkem mouky, konvičkou mléka a dokonce i s máslem. Zatím jsme se doslýchali o tom, jak se velcí sedláci jako můj kmotr "hojili" na vdovách po popravených vlastencích tím, že jim za šperky a vysoké ceny a někdy i za vynucený sex milostivě prodávali potraviny. Ve svobodných volbách v r. 1946 velká část těchto sedláků volila komunisty v přesvědčení, že ti jim odpustí jejich chování za války. Když kmotříčka združstevňovali, přáli jsme mu, že bude moci pracovat ještě na větších lánech než jaké vlastnil.

Nebyl to tedy žádný div, že jsme po válce budovali jinou republiku, což se dnes považuje za zprofanovaný výraz a činnost samotná za naivnost! Dnes by se asi nanejvýš vyhledávalo, jaký sex se provozoval na Trati mládeže a jiných brigádách, jaké mejdany se tam konaly a k jakým aférám docházelo, případně jaké paranormální jevy tam byly zaznamenány a zdali tam byla pozitivní či negativní energie. Na brigády jsem chodil já i spolužáci. Díky manuální práci vím z vlastrní zkušenosti, jak se jednotila cukrovka (t.j. cukrová řepa, z níž se vyráběl cukr v cukrovarech a dokonce vyvážel), jak se mlátilo obilí, dláždila silnice, jak se stavěly budovy z cihel i z tvárnic, jak se zalesňovalo na severní Moravě i jak se kácely stromy.

Potíže za totality

Vzpomínám i na to, jak jsem byl po několika letech práce v laboratoři na lékařské fakultě vyzván, abych se zapojil do "práce pro společnost" a já si vybral funkci bytového referenta ROH. Mým úkolem bylo mimo jiné požadovat po OV KSČ rozšíření dětských jeslí pro zaměstnané matky, hlavně zdravotní sestry. Jednou jsem se dostal do velice ostré výměny názorů se samotným tajemníkem, ale nebyl mi zkřiven ani vlas a jesle dostaly víc míst. Zde bych poznamenal, že jednání s funkcionáři dělnického původu bývalo otevřenější a produktivnější než jednání s funkcionáři, kteří vstoupili do strany, aby se straně zavděčili a sami získali moc. Samozřejmě nám šla na nervy spousta nedostatků, přehmatů, šlendriánu, i zlé vůle, ale často se proti tomu dalo něco podniknout. Jak se ale říká, "co nás nezabilo, to nás posílilo".

Tehdy se neskloňovalo ve všech pádech slovo demokracie nýbrž se zdůrazňovalo, že šlo o diktaturu proletariátu. Jedna z velice zlých situací nastala už před maturitou (1948). Strana údajně pověřila jednoho našeho spolužáka, aby dodal seznam svých spolužáků, kteří by podle jeho názoru neměli být přijati ke studiu na vysoké škole. Naštěstí se tento spolužák svěřil svému kamarádovi a požádal ho o pomoc. Kamarád okamžitě informoval svou maminku. Ta chlapcům přinesla do pokoje bábovku a opatrně zjistila, oč se jedná. Svou obratností přiměla toho "umědomělého" komunistu k tomu, aby si uvědomil svou zodpovědnost za životy 30 spolužáků, takže ten odevzdal papír, na němž bylo napsáno, že podle jeho názoru byli všichni "pokrokoví" a tedy hodni studia na vysokých školách. Dnes je už pozdě paní Malínské děkovat.

Když jsem jako inženýr nastupoval na olomouckou lékařskou fakultu, byly tam dva případy silně nábožných asistentů. Oběma mnohokrát z kádrového oddělení (dnes HR) domlouvali, aby nedělali tak velký rozruch kolem své víry, jestliže si nechtějí podkopávat své postavení, ale oba opakovaně tvrdili, že oni právě chtějí, aby každý věděl, jak jsou zbožní. Oba dostali náhradní zaměstnání v továrnách. Fyzika, který mě učil pracovat s radioaktivními izotopy a po práci měl ruce silně znečištěné, ale žádnou snahu si je očistit, jsem potkal po roce a ptal jsem se ho, jak se cítil ve slévárně. Jeho odpověď byla překvapující: "Nikdy jsem se necítil líp, dělám od šesti do dvou a ne jak na katedře, kde jsem musel učit i v sedm hodin večer. Navíc můžu být v kostele každý den tak dlouho, jak chci a nikomu to nevadí". Zřejmě byl dříve univerzitním asistentem nějakým nedopatřením.

Někteří lidé strkali hlavu do chomoutu dobrovolně

Kdo by mi dnes uvěřil, k čemu došlo, když mi z nějaké organizace KSČ donesli to tehdejšího bytu v činžáku vstupenky na komunistický ples se žádostí, abych je v domě rozprodal. Ihned jsem zavolal na OV KSČ, že došlo k nějakému omylu: "Nejsem straník a rozprodávání vstupenek by se hodnotilo jako nedovolené podomní obchodování". Na druhém konci drátu se mi omluvili a požádali, abych dal lístky jejich členovi v sousedním domě. Tím to bylo pro mne vyřízené. Co ale říci na to, že po mně požadovali lístky nájemníci, kteří se o tom dozvěděli, na ples jít nechtěli a lístky chtěli koupit jen proto, "abyste neměl, pane inženýre, nepříjemnosti"? Tomu bych řekl "předčasná ušlápnutost" lidí, kteří ochotně "strkali hlavu do chomoutu". Kdysi se říkalo, že si někteří lidé nechávají "tentovat na hlavu" a myslím si, že právě oni přispívali k pocitům, co se "musí". Platí to dodnes. Jinak by muselo několik velkých demonstrací zabránit dalšímu pouštění žilou republice ve formě církevních restitucí. Jenže v dnešním duchu, ať se každý stará sám o sebe, si ti starší říkají, že jich se to netýká, ať s tím něco udělají ti mladší - a ti bezpochyby říkají, že nějak bylo a tak i nějak bude. Rád bych se mýlil.

V rodině jsem měl mnoho antikomunistů. Jedna manželská dvojice je taková dodnes. Pracovali v Praze na ministerstvu a jednoho dne dlouho před rokem 1986 byla paní, absolventka univerzity, odsunuta do prádelny. Důvody nám neřekla. Bylo to divné, protože byla po studiích prokádrována pro práci na ministerstvu vnitra. Tu ale nepřijala a nastoupila na ministerstvu zahraničního obchodu. Vypadalo to, že i její manžel ztratí své místo technického úředníka, když dostali oba radu, aby se odstěhovali z Prahy. V menším městě ta paní dostala místo sekretářky ředitele velkého národního podniku a její manžel byl zaměstnán jako technik v nedalekém výzkumném ústavu. Společně si postavili pěkný rodinný domek se zahradou, čehož by v Praze bezpochyby nikdy nedosáhli. On začal jezdit i létat po celém světě při péči o výrobky národního podniku i při jejich uvádění do provozu. Začátkem září 1968 jsme se s ním setkali v USA. Dodnes je tíží příkoří, které jim komunisti způsobili tím, že je vyštvali z Prahy. Při tom poukazovali na to, že lidé na Západě neváhají stěhovat se za prací po ztrátě zaměstnání třeba i tisíce kilometrů.

Jako Češi jsme neuznávali, že trpěli i jiné národy

Příčí se mi stále číst o strašném útisku, když jsem se o mnohem horším útisku dozvěděl po příchodu do Kanady od jiných kolegů z jiných zemí, například Indů, ale nejen od nich. Ti mi popisovali, jakým terorem u nich vládli Britové, všeobecně na Západě považovaní za skutečné gentlemany. Indičtí kolegové mi říkali, že jsem asi opravdu naivní, když si myslím, že Britové ovládali tak velkou zemi (tehdy zahrnovala i dnešní Pákistán a Bangládéš) bez použití násilí. Jaké vzpomínky měly ženy z Palestiny, s nimiž jsem se setkal? Jakým lidským právům se těší ženy v Saúdské Arábii, že na jejich utrpení na Západě nepoukazuje nikdo i když jsou třeba vězněny za to, že řídily auto nebo neměly na veřejnosti správný oděv a mužský doprovod? Za to bylo ještě donedávna zvykem pitvat do podrobností porušování lidských práv na Kubě a ve Venezuele. Ostatně obyvatelé Kanady, příslušníci Prvních národů, jak se říká původnímu obyvatelstvu, jehož část dosud žije na rezervacích, usilují o snesitelnější životní podmínky. Po roce 1967 jsem cestoval autem s rodinou po americkém Jihu (po venkově Jižní Karolíny, Georgie a Alabamy) a takovou chudobu, jaká byla tam, nebylo vidět ani hned po válce na východním Slovensku. Ostatně je tam vysoká nezaměstnanost dodnes a zahraniční automobilky tam stavějí podniky, v nichž platí dělníkům hodinovou mzdu $12 a prý by jich měli dost i kdyby platily ještě méně, zatímco na Severu se platí trojnásobek. Kdy tam skutečně skončila segregace? U českých občanů je silná tendence znevažovat utrpení, které přinášeli nacističtí agresoři do Ruska zatímco neopomínají připomínat, jak krutě s vlastními lidmi zacházel Stalin, ačkoliv to utrpení je nesouměřitelné. Rusové mají patrně v českých očích tu smůlu, že žijí na Východě.

Dospěl jsem k názoru, a v tom nejsem sám, že jsme si jako Čechoslováci vždycky na všechno trpce stěžovali, vždycky jsme podle vlastniho přesvědčení trpěli více než kdokoliv jiný na celém světě, ale když došlo k situaci, že bychom se mohli nepřízni postavit, skončilo to u piva. Ani se nedivím, že jsem prosadil více míst v jeslích, ani tomu, že jsem dosáhl toho, aby právě administrativa byla vyhlášena za nejlepší skupinu na fakultě - dříve i později to bývala chirurgie, interna, plicní nebo porodnické odděleni a podobně - ale já jsem byl zvědav, jakou úlohu v tomto rozhodování může mít člověk, který si vytkne třeba i don-quichotský cíl (Administrativa? Hahaha!), když jej bude rozhodným způsobem prosazovat.

Proč jen tvrdé odsudky místo řádného rozboru?

Mám dojem, že se dnes tak tvrdě odsuzuje československá minulost, aby nebyla cítit tvrdost přítomnosti. Kdyby to bylo totiž dnes opravdu skvělé, každý občan by mohl s úsměvem říkat: "Vidíte, vy staromilci, v jakém srabu jste žili vy a kam jsme za pouhých 24 roku pokročili my? Žádná nezaměstnanost, kterou vás komunisti strašili, staří lidé odcházejí do penze v 65 letech, ale mohou pracovat déle, pokud chtějí a dovedou to. Dosti velký počet občanů odchází do penze dříve díky tomu, že si z dobrých výdělků na stáří našetřili a potom od 65 roků dostávají dobrou penzi. Zdravotní péče sice není ani dnes zadarmo, jak říkali komunisti, ale platí se z daní nás všech, tak jí využíváme rozumně. Bohatí lidé platí podobně vysoké daně jako všude jinde na Západě, velcí podnikatelé zkracují pracovní dobu, aby mohli zaměstnávat co nejvíce pracovníků, takže nikdo netrpí syndromem vyhoření, nikdo nežebrá a naši politici citlivě reagují na požadavky občanů a podle toho řídí stát, v němž si život chválíme všichni a jiné národy nám jej závidí. Volební účast je hodně přes 90% – skoro jako za totality - ale dobrovolná".

Ve svém životě jsem se dostával na mnohá rozcestí a někdy jsem zřejmě moc neuvažoval. Mohl jsem možná nastoupit 1. srpna 1952 v Uherském Hradišti jako prozatímní neplacený "volontér" do 1. října, nebo jsem mohl několik měsíců ředitelovat ve škrobárně a potom být třeba zatčen, kdyby došlo k sabotážím a já je neuhlídal a podobně, ale to bych dnes odpoledne nepodával na ústavu výkaz o své vědecké činnosti za minulý rok a nepředkládal bych plány na rok příští - ani bych nepsal tuto mozaiku vzpomínek, z níž je vidět, že jsem na straně pana Jírovce.