Miloslav Kaláb vzpomíná v Kanadě na studia na olomoucké reálce

Poslali mi výzvu orli sedící v Hanácké, patrně ptačí rezervaci, trhající Krušovické, patrně zajíce. Poslali ji prostřednictvím poštovního holuba a stálo tam, že bych měl napsat vzpomínku na svá léta strávená na střední škole. Patrně jim samým již paměť také neslouží, tak se obrátili na starého Iljušina v Kanadě s výzvou "Milošu, napiš".

Tedy slaví-li Česká reálka letos 95. výročí založení, pomocí počítačky zjišťuji, že asi byla založena v r. 1902. Moji bývalí spolužáci i já jsme do ní přišli po skončení 5. třídy obecné školy - po prvním životním šoku, kdy už nebyla Československá republika ani její první prezident, ani druhý prezident dr. Edvard Beneš. V ulicích strašili nacističtí vojáci a prapory s hákovými kříži a teror šířilo gestapo...

Vzpomínka na střední školu nemůže být jiná než zcela osobní. Po rozloučení se spolužáky v obecné škole jsme do majestátní budovy na třídě Jiřího z Poděbrad vstupovali každý s jinými pocity. Mě rodiče nejprve prohnali psychotechnickou zkouškou, aby poznali, zdali se jako páťák vůbec k něčemu hodím, a jestliže ano, co by to mohlo být. Dodnes si pamatuji, že jsem měl obtahovat nějakou kresbu čarou asi 1 mm vzdálenou od té původní - a za zvládnutí tohoto úkonu jsem byl prohlášen za zralého stát se studentem (ne již prostým "žákem") reálky. I stal jsem se primánem jako mnoho let přede mnou Kája Mařík...

Vzpomínám si pouze na několik drobných událostí. Především se školní rok začal mší na dómě. "Ó jé, je zle," řekl jsem si, "na školu asi nebudu stačit sám a bude muset pomáhat Pán Bůh - to na obecné škole nebylo zapotřebí". Také jsem těžce nesl, že po ohromném pocitu "páťáka" na obecné škole se dostavil komplex méněcennosti z místa na nejspodnější příčce na reálce. I takoví terciáni na nás hleděli jako na "děti"! A septimáni v nejvyšší třídě? Ti by mohli být strýčky nebo tetičkami. (Pokud si pamatuji, septima byla nejvyšší třídou na reálce, ale škola byla později prodloužena o oktávu po reformě na reálné gymnázium.)

Můj zájem byl v primě soustředěn na přírodopis, který nás učil profesor Cimprich. Každé zvíře, každého ptáka i brouka a téměř každou rostlinu, o které jsme se učili, jsem si nakreslil do sešitu. Pan profesor si přál, abychom do hodin přírodopisu nosili rostliny a on je pro nás určoval. Tak jsem začal vymetat příkopy a stráně v Neředíně a nosil "česnáček", "upolín evropský" a "orsej s úžlabními cibulkami" podobně jako ostatní spolužáci. Pan profesor Cimprich měl kabinet plný nevídaných věcí - vycpaného křečka i poštolku, čolky v lihu a brouky i motýly na špendlících v krabicích. Byl to ráj. Pan profesor mě nominoval a redakce časopisu Vesmír mi udělila Diplom mladého přírodovědce a uveřejnila mou fotografii. Tím usilovněji jsem vysedával u vosích hnízd i u mravenišť.

Jiná vzpomínka se váže k setkání s "Černou tetou" neboli "Šolckou" - občansky profesorkou Šoltézovou. Učila sekundány o Egyptu, panečku, to muselo být něco ohromného - mně se zdálo, že ona je skutečně asi Egypťanka - černé vlasy, záhadný úsměv. Možná místo sbírání česnáčku uvidím v jejím kabinetě egyptské mumie a modely pyramid. Koneckonců ani staří Řekové nebyli bez půvabu. Vždyť přece žil Zeus kdysi Athénách, jenž dovedně znal malovat...

V tercii mě jaksi přestali zajímat páni profesoři i paní profesorky, ba i čolci a lumci, když jsem zjistil, že se v primě objevila řada velice hezkých děvčat a mezi nimi dvě nerozlučné kamarádky, Anička a Miluška. Vážení organizátoři tohoto vzpomínkového svazku, přece nemůžete požadovat, abych napsal vzpomínku na školu a na profesory, kteří zde učili, aniž bych vzpomenul jiných klenotů, které školu zdobily jako nové primánky, zejména Miluška. Přece si však vzpomínám, že se zaměření školy změnilo, reálka byla změněna na reálné gymnázium a my jsme v tercii dostali latinu - čert aby ji vzal! Šel jsem přece na reálku a těšil jsem se na kreslení, deskriptivní geometrii, modelování a vůbec na předměty, které potřebují "inženýři" a ne "lékaři" nebo "advokáti". Musím ale uznat, že učebnice voněly novotou a slova se v nich značně lišila od němčiny, žádné "scharfes es", ale zato přízvuk vyznačený nad samohláskami. Skloňování se 7 pády? To by ještě ušlo, ale to časování! "Consecutio temporum?" Pan profesor Bartocha byl milý pán a snažil se pěkně vysvětlovat, možná bych se byl i něco naučil - ale paní profesorka Novotná, zvaná "Fémina nequam" nebo jen prostě "Fémina", znepříjemňovala latinu nejen mně ale i jiným kamarádům svým "Sedněte si, nemluvňátko." Byl to teror, úplný teror ve srovnání s hodinami kreslení. A teror se zvýšil, když na školu nastoupil latinář profesor Kostelecký, přeložený do Olomouce z Brna. To jsme neustále slyšeli výčitky, jaká banda ignorantů jsme ve srovnání s jeho hochy v Králově Poli. Pan profesor napadal na jednu nohu a tedy dostal přezdívku "Hefaistos." Učili jsme se o ablativu absolutním. Římané si klidně ve vojšti říkali "sole occidente Caesar castra movit", čili "Caesar pohnul táborem, když slunce zapadalo", ale ani za svět by se nesnížili k větě "sole occidente sol maior videtur", nýbrž to řekli téměř jako Češi, "cum sol occidit, maior videtur". Ne, neznamená to, že "když slunce zapadá, je vidět majora", nýbrž "když slunce zapadá, zdá se větší". V ablativu absolutním jsem byl absolutním ignorantem, a tak jsem dostal šestku, o stupeň horší, než byla pětka. Vracím se od stupínku a kamarádi se diví, "et tu Calabe?" Rozpačitě jsem se usmál, pan profesor udělal dva hefaistovské přískoky a vlepil mi pořádné facky z obou stran: "Tedy hochu, ty se ještě budeš usmívati? To moji hóši v Králově Póli znali ablativ absolutní a nikdy se neusmívali." Té druhé části páně profesorova prohlášení věřím dodnes. V jeho hodinách nebylo možné se usmívat. Ale zato si pamatuji, co dělal Caesar, když slunce zapadalo.

Na obranu latiny jako jazyka musím uznat, že jsem se jako student reálky mýlil. Dokonce i částečná znalost latiny, která mi právě pro tu částečnost kazila každé vysvědčení, se mi velice dobře hodila po příchodu do Kanady. Ne, že bych se tu setkával s Římany a mohl s nimi konverzovat v jejich jazyku, ale vždyť angličtina i francouzština převzaly mnoho latinských výrazů a dokoce i značně zjednodušenou strukturu jazyka. I nová česká slova, jako "kauza", se stále tvoří na řeckém a latinském základě.

Na rozdíl od zarputilých latiníků byla češtinářka profesorka Francová, řečená Františka, matička-slepička. Dbala, abychom se vyjadřovali správně česky, a upozorňovala nás na germanismy a rusismy. Škoda, že u ní nestudovali dnešní novináři. Nevím, co dělá její duch, může-li sledovat vývoj českého jazyka. Patrně se cítí hůř než v očistci. Už není "případů" v zemích českých, ale jsou "kauzy", starosti nerostou", ale "navyšují se" a naši spoluobčané nepečují o svůj "vzhled" nebo "pověst", nýbrž o svou "imidž". Díky paní profesorce mluvíme v naší rodině česky i po 30 letech života v Kanadě. Angličtinu do mateřštiny nepleteme, protože na rozdíl od staré vlasti nemusíme nikoho udivovat znalostí cizích slovíček. Díky paní profesorce jsem se dověděl o mnoha vynikajících českých spisovatelích. Františka i jiná paní profesorka Kabeláčka (paní Kabeláčová) byly z toho rodu češtinářek, které nám ukazovaly krásu našeho mateřského jazyka - patřily k ochránkyním národní kultury.

Jak je tomu s němčinou a ruštinou? Byly to další dva jazyky, kterým jsme se učili a které někteří naši spoluobčané zapírali jako Petr Krista - němčinu po roce 1945 a ruštinu po roce 1989. V Kanadě studenti takové problémy nemají - kromě angličtiny se učí jen francouzštinu, a to takovým způsobem, že na konci střední školy jen část jich dovede číst i psát anglicky, kdežto francouzštinu ti lepší studenti ovládají asi natolik, jak jsme my ovládali latinu - v kvartě.

Na němčinu jsme měli mladého a svobodného profesora Davida. Byl současně naším třídním. Mám na něho pouze jednu vzpomínku, zato ale hodně veselou z doby po válce. To již nebyl naším třídním profesorem. Pořádal se maškarní ples a já jsem se rozhodl jít za cikánku, promiňte, za romskou dívku (politická správnost zachvátila Kanadu dřív než Českou republiku). Spolužák Božik Riegel byl mým partnerem, abych se vžil do tance jako žena, než dovolím, aby mě k tanci vyzývali mužští spolužáci. Měl jsem na sobě výhradně ženské prádlo, na nohou papuče a na rukou rukavice. Pochopitelně mi obličej kryl závojíček. V sále byla i moje sestra a maminka jakožto její gardedáma. Mou maskou nebyla vůbec nadšena a trvala na tom, abych při půlnočním odmaskování odešel ze sálu. To jsem nemohl připustit, neboť bych přišel o veškerou legraci, která se toho večera bohulibě hromadila a která se stala snad hřebem mých středoškolských studií. K tanci mě vyzývali totiž nejen moji spolužáci, nýbrž i páni profesoři. Což o to, profesor Liška, který nás neučil, byl šarmantní tanečník - ale opatrný. Profesorovi Davidovi jsem se ale zřejmě "zalíbila". Stále se vyptával, zdali mě zná, a já jen "šeptala", že samozřejmě se potkáváme na ulici i ve škole, tedy aspoň někdy... Prý se o mně mluvilo i u profesorského stolu - patrně díky několika balíčkům vaty, které daly mému hrudními koši lepější tvary.

Problém mi nastal, když jsem se potřeboval zbavit metabolických produktů čaje. Kam s nimi? Za dveře s panáčkem nebo s panenkou - "muži" nebo "ženy"? Přece se neprozradím, že jsem muž, tak jsem nonšalantně otevřel dveře s panenkou. Ale ouha, to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Spolužačky tam odkládaly masky, pudrovaly se, upravovaly si vlasy i prádlo - a co já? Ani rukavice jsem si nesundal, o pleť ani o rty jsem nedbal, jen si trošku upravil lokýnky - a zpět do tanečního reje.

"Ne, mami, o půlnoci neodejdu, jen si sundám masku," byla moje poslední slova před vypnutím světel. Bylo to ohromné. Naše třídní profesorka Gregorová čili Miss se smála tak, jak jsem ji nikdy neviděl - nejen tomu, že "cikánka" byla mužem, ale také tomu, jak prý se na moje odmaskování těšili mužští členové profesorského sboru.

Myslím, že tehdy ještě mezi nimi nebyl ruštinář profesor Sudak, roztomilý Rus. Byl poněkud při těle a moji spolužáci ho učili česky, například slova "mám prima kostru". U něho bylo rozkoší psát měsíční testy zvané "kompozice". Abychom nechybovali, napsal nám pan profesor text na tabuli - a všichni jsme dostávali jedničky. Jednou jsem si usmyslel, že to zvládnu z vlastní slovní zásoby, a tedy jsem napsal kompozici podle svého. Pan profesor si mě potom pozval k sobě a ukázal mi, že nemůže udělat nic jiného než dát mi trojku. Kompozice se červenala jeho opravami. "Pačemúšto, pačemúšto?" ptal se pan profesor, "přece jsem napsal text na tabuli a "býlo vazmóžno fsjo apísyvať". Ta trojka mě nepoučila a dodnes neopisuji. Ruštinu jsem potom doháněl později, když jsem ještě v Olomouci začal připravovat chemická abstrakta z ruských prací pro americkou společnost Chemical Abstracts Service, ale zejména v Kanadě, kde jsem po večerech "melouchařil" jako externí vládní překladatel.

Na reálce jsem miloval několik předmětů - chemii u profesora Urbánka, kterému jsme říkali "É-tajdle", výtvarnou výchovu u profesora Aloise Kučery, akademického malíře zvaného Lojza, a matematiku a deskriptivní geometrii u profesora Zedka. Do chemie jsem byl zblázněný podobně jako do Milušky, ale jiným způsobem. Otravoval jsem svým nadšením pro obě lásky každého na potkání. Kupodivu nenazývali spolužáci "chemikem" mě, ale Jardu Jelínka. Mně přišili přezdívku Miluška - vlekla se se mnou i do Junáka (Skauta) a penzisty, kteří mě i dnes takto oslovují při návštěvě Olomouce, mohu bezpečně identifikovat jako bývalé skauty. Přezdívky mě zbavil spolužák Zdeněk Titz, náruživý letec, zvaný Muff neboli Mofík. Asi se mu zželelo takové zženštilé přezdívky, a tak mi začal říkat "Iljušine". Jsou tu hlásky "i", "l", "u", "š", ale slovo to je bohatýrské - jméno známého konstruktéra sovětských letadel. V jednom z posledních výtvorů tohoto konstruktéra, v dopravním letadle IL-62, jsem létal v roce 1988 nad Kanadou jakožto poradce kanadského federálního ministra zemědělství, propůjčený československému místopředsedovi vlády a ministru zemědělství jakožto tlumočník. Iljušin v iljušinovi. Ačkoliv jsem byl u olomouckého soudu odsouzen za nezákonný pobyt v cizině, místopředseda vlády mě pozval, abych přednášel v Praze i Bratislavě o novém odvětví potravinářském, které jsem v Kanadě vyvinul. Jedná se o studium mikrostruktury potravin pomocí elektronové mikroskopie. - Moji bývalí kolegové na brněnské technice si Iljušina předělali na Ilju Muromce - jihého bohatýra. Dopisuji si dodnes s několika z nich a všichni mě oslovují "Iljo".

Leč vraťme se k panu profesorovi Urbánkovi. Za války byl jeden čas zástupcem ředitele školy. Mimo školu byl nadšeným hudebníkem, podobně jako můj otec, s nímž hrával na nějaký smyč­cový nástroj v hudebním spolku Žerotín. Pro své spolužáky jsem byl tedy jakýmsi mostem k panu zástupci ředitele školy. Projevovalo se to tím, že jsem býval jejich vítaným společníkem při nočním hlídání školní budovy proti požáru nebo útoku partyzánů - vlastně ani nevím, proč jsme dostávali 15 K protektorátních za noc strávenou ve škole. Obyčejně jsme bývali tři a měli jsme k tomu účelu vyhrazenu místnost v přízemí. Večer chodívaly cvičit do tělocvičny členky Kuratoria pro výchovu mládeže - byly to cvičenky jedna radost. Po jejich odchodu škola ztichla. Jako myši jsme prozkoumávali temnou budovu. To bylo něco úplně jiného než ve dne. Odvážili jsme se - beze světla, protože bylo přísné zatemnění proti náletům - i do sklepa. Vždyť tam bylo uhlí a toho nám bylo třeba k vytápění místnosti. Potom jsme se nějakým omylem ocitli v nákladním výtahu, jehož používání bylo studentům "přísně zapovězeno". Náhodným stisknutím knoflíku se výtah uvedl do pohybu, a protože jsme byli ve sklepě, neměli jsme jinou možnost než jet vzhůru. Na knoflík jsme pořádně neviděli, takže jsme "přejeli" přízemí, a snažili se tedy opět dostat se dolů. Trvalo to nějakou chvíli, když se objevil vetřelec - pan školník. Připadal nám jako jezevec, který nás honil ve školních norách. Televize tehdy nebyla, tak si s námi patrně šel zahrát hru na zloděje a na četníka. Když nás chytil díky svému lepšímu vybavení, měl totiž baterku, spolužák Karel Havlásek, řečený Ábin, mu padl k nohám a děkoval mu "za záchranu v těch nehostinných kasematech". Pana školníka ale neoblomil a ráno jsme všichni tři putovali do ředitelny pro nedovolené používání nákladního výtahu. Pan zástupce ředitele Urbánek panu školníkovi poděkoval a řekl: É-tajdle pane školníku, můžete odejít". Chvíli nás nechal stát, řekl, že "é-tajdle takové věci byste, chlapci, neměli dělat", opět nás nechal chvíli stát, aby to asi na pana školníka udělalo dojem, a i nás propustil. Hlídával jsem školu ochotně a pana profesora jsem mnohokrát slyšel říkat "é-tajdle, to byste, hoši, neměli dělat". Snad nejhorší situace nastala po jednom ránu, kdy jsme "krotili kamna". To jsme toho "vincka", jak se jim říkalo, rozpálili do červena. Potom se vzaly přikrývky neboli deky a hrnec vody. Ten se chrstnul do ohně, načež se z kamen vyvalily mraky páry i kouře a ty bylo třeba dekami zkrotit a rozehnat. Abychom toto postředí připomínající ocelárnu přežili, otevírali jsme okna. Mraky kouře se tedy hnaly ven, neboť to s těmi bláznivými studenty nemohly v místnosti vydržet - a byly brzy ráno spatřeny panem školníkem, který šel s konvičkou mléka z nákupu v mlékárně. Vtrhnul mezi nás bez ohledu, že by mu mohlo mléko zkysnout, a opět nás táhnul k panu zástupci ředitele. Tam nás obvinil z toho, že jsme kouřili, až se kouř valil z oken. Tehdy se mě profesor Urbánek zeptal: "É-tajdle, Kalábe, jak to bylo?" a já mu vysvětlil, že jsme zametali místnost, abychom ji předali následující četě v nejlepším pořádku a že "prosím, pane profesore, nám zřejmě část prachu unikla do ovzduší okny, která jsme otevřeli, abychom si před nástupem vyučování mohli trochu protáhnout těla a udělat si malou ranní rozcvičku".

K chemii patřila i mikroskopie. Z vrozené píle jsem do školy přinesl kvasnice v roztoku cukru. Ukazoval jsem je pod mikroskopem panu profesorovi, jak rostou a kvasí, a pan profesor se obrátil na studenty i studentky dvou spojených tříd, že "é-tajdle má Kaláb živé kvasinky", tak ať se všichni po řadě přijdou podívat. Mezitím jeden můj spolužák moje kvasinky nahradil svými zárodečnými buňkami. Pan profesor se chtěl ještě jednou podívat, jak nám to pod mikroskopem kvasí, ale Jarda duchapřítomně mikroskop rozostřil. Pan profesor nás nechal, abychom se s tímto problémem vypořádali sami, a tak byly mladší spolužačky udiveny rychlým "kvašením" a také mrskajícími se ocásky "našich kvasinek". Dnes se takové věci ukazují v televizi dětem na obecné škole při sexuální výchově, ale za naší doby to byl objev přinejmenším okresního formátu.

Na moje chemické pokusy se vymlouvali někteří spolužáci doma: "Kde's byl?" ptala se matka Ábina. "U Kalába jsme dělali pokusy." Ve skutečnosti byl Ábin v bůhví jaké špatné společnosti, takže se nevystavoval nebezpečí, že u Kalábů vyletí do povětří. Za nejparádnější pokus jsem považoval výrobu thiofenu: Na kuchyňském stole se v křivuli vyráběl acetylén reakcí vody na karbid vápníku a potom se proháněl vroucí sírou. Reakční produkty kondenzovaly v chladiči a kapaly do kádinky. Páchly pekelně, štěstí, že rodiče nebyli doma a dům byl postaven z cihel - v Kanadě by takový pokus mohl skončit požárem celé čtvrtě - staví se tu ze dřeva. Tato země není nakloněna domácím pokusům.

Ve výtvarné výchově měl profesor Alois Kučera, zvaný Lojza, ve zvyku zesměšňovat měšťáky jakožto různá převtělení pana "Nátury", který dovede u piva kritizovat všechno od hloupých žížal žeroucích hlínu až po Ducha svatého vznášejícho se nad vodami, ale ani tu žížalu by nedokázal vymodelovat, ani nakreslit. Vycházel jsem s panem profesorem nadobyčej vynikajícím způsobem - místo jedné kresby či malby za domácí úlohu jsem jich předložil víc a požádal pana profesora, aby mi konečnou známku dal za ten nejlepší obrázek. Hleděl na mě jako na snaživého školáčka a nikdy jsem se nedověděl, co si o mně myslel. Jednou jsem ho snažně prosil: "Mohl byste, pane profesore, zadat v tercii nebo v kvartě nějakou domácí úlohu, třeba na téma zatiší s drapérií nebo se zeleninou či ovocem?" Pan profesor se podivil: "Čoveče Kalábe, co ti na tom záleží?" Tak jsem mu přiznal, že jsem bez peněz. Pan profesor souvislost mezi mým stavem na pokraji bankrotu a domácí úlohou v tercii údajně nechápal, tak jsem mu to řekl naplno: "Myslel jsem, že jste poznal, že si přivydělávám výrobou výkresů za prachy". Pan profesor vybuchnul: "Čoveče, to je podvod, to, co ty děláš. Víš, že bych tě měl ohlásit panu řediteli?" "Já vím, pane profesore, že byste to mohl udělat, ale doufám, že to neuděláte." Pan profesor mi pohrozil, ať už takové řeči podruhé nevedu a hlavně: "Čoveče, dávej si pozor, nebo špatně skončíš." Odpoledne jsem měl první zákazníky - pan profesor zadal v kvartě za domácí úkol zátiší s drapérií... Jinak měl pravdu - špatně jsem skončil - v emigraci - však jsem za to po roce 1968 dostal 3,5 roku vězení ve 2. nápravné skupině. Nevím, zdali se pan profesor dověděl o tom, že jsem se vyhnul pobytu ve vězení jen tím, že mě od něho dělil Atlantický oceán.

Pan profesor Vladimír Srovnal-Stréc mě učil patrně několika předmětům, ale v mysli mi tanou vzpomínky především na dva - občanskou výchovu a zeměpis. Stréc si potrpěl na pořádek, a proto nás jednou při zkoušce z občanské výchovy požádal, abychom položili své sešity na lavice. Prohlížel jeden po druhém a studenty známkoval podle podle úpravy sešitu. To se mi pranic nelíbilo, neboť jsem byl velký nepořádník s velkým zájmem o politiku a očekával jsem, že oznámkovány budou moje znalosti ale nikoliv moje čmáranice. Stréc mi udělil dvojku s po­známkou, že sešit vypadá na trojku. Ještě téhož večera měla redakce olomouckého Českého slova můj příspěvek a uveřejnila jej druhého dne pod titulkem "Jak se učí občanské výchově na jedné olomoucké střední škole". Popisovalo se v něm Strécovo bezpráví a článeček končil slovy: "Ať hlava prázdná, jen když sešit jako ze škatulky". Můj otec chodíval na oběd domů a čítával noviny. Věděl o mé novinářské činnosti, a proto na mě spustil zhurta, jen ať tak pokračuji, jestliže se chci vyhnout maturitě, neboť po takových šlezích mám malou naději, že mě škola k maturitě připustí... Ve třídě bylo pozdvižení, ale Stréc si to nezabíral - ostatně neměl důvodu, neboť škola ani on nebyli identifikováni.

K žurnalistice jsem se dostal díky Junáku - jako kvintán a sextán jsem vydával "ormigováním" měsíčník Tam-Tam a díky němu jsem se spolužačkou Jitkou Středovou vedl Junáckou hlídku v Českém slově.

Stréc s oblibou trestal tak, že zatočil tužkou provinilci ve vlasech na hlavě, například, když jsem vyjmenovával zastávky na trati Praha-Přerov-Košice a napletl tam Baňskou Štiavnicu nebo Makov někam k Martinu. Po mnoha letech jsem měl možnost "na vlastní kůži" poznat, jak vlastně vypadala trať, když jsem po studiích jezdíval do konzervárny v Trebišově. Prostě se školské vědomosti nedají srovnávat se skutečností.

Paní profesorka Nezvalová nás učila fyziku, ale kromě její diskuse se spolužákem Jiřím Kráčmarem zaměřené na pochopení elektrického kondenzátoru mi utkvělo v hlavě jen to, že během jejích hodin byla moje mysl zaměřena na něco úplně jiného, než byly Kirchhoffovy zákony.

Rozhodl jsem se maturovat z chemie a netušil jsem, že tím dostanu do nepříjemné situace svou neschopností pamatovat si správné posloupnosti profesora Krýzu. Jakožto zanícenému bláznu do chemie, který považoval knížky druhu "Jak porozumím organické chemii" za ohromně napínavé dobrodružství, bylo by pod mou úroveň pátrat, jakou otázku asi tak u maturity dostanu. Každý věděl, že mě tehdy zajímaly fenoly, kdežto spolužák Stavělík byl z venkova a patrně by ho zajímala výroba cukru. Ani mě nenapadlo, abych se ji učil. Co čert nechtěl, výrobu cukru jsem dostal u maturity já. Nekoktal jsem, ani nehledal řešení na stropě, ale bezostyšně jsem pouštěl řepnou šťávu z kalolisů do digesce, potom na odparku a na saturaci, až z toho spolužák Zbyněk Hartmann v zadní lavici mohl dostat juvenilní infarkt. Předsedou maturitní komise byl patrně odborník na ablativ absolutní, takže mě přerušoval jen slovy obdivu, jak je ta výroba cukru zajímavá. Dodal jsem, že tímto způsobem se vyrábí surový cukr a že je třeba jej rafinovat, což jsem se ihned nabídl vysvětlit. Pan předseda pravil, že by to stačilo, takže profesor Krýza si zřejmě oddechl - a tak se stalo, že nejnovější poznatky ve výrobě semtexu nebyly zahrnuty do rafinace cukru. Ironií osudu jsem na technice vystudoval cukrovarnické inženýrství a potom v tomto oboru pracoval na Slovenské akademii věd. Rozhodně odmítám nařčení, že bych měl dnešní situaci v cukrovarech na svědomí.

Paní profesorka Štěpánika Gregorová byla naší třídní profesorkou ve vyšších třídách. Byla hezká a štíhlá - a přestože byla matkou dvou chlapců, dostala u nás přezdívku "Miss". Do její výchovné péče jsem se dostal tím způsobem, že jsem se v roce 1945 připojil ke spolužákovi Antonínu Škamradovi (dnešnímu inženýru architektovi a autorovi věže Kláštera Hradiska), který vedl odboj proti latině a francouzštině - za více výtvarné výchovy, matematiky a deskriptivní geometrie. Již tehdy jsme projevili velký zájem o studium angličtiny - a paní profesorka tento jazyk učila. Dověděli jsme se, že dokonce studovala na Oxfordské univerzitě, a skutečně ústa špulila velice roztomile. Ani po 30 letech v Kanadě jsem se nedopracoval její oxfordské výslovnosti. Miss však byla žena tvrdá - schopná zvládnout septimány i oktavány. Jednou jsem ji tak rozhněval, že trvala na tom, aby zítra přišli "oba páni rodiče" do školy poslechnout si její zprávu o jejich nezdárném synovi. Kdykoliv zvěd Labounek před její hodinou zjistil, že "už jde", tak jsme věděli, že to bude perná hodina, yes Sir. Miss nám dala velice dobré základy a její náročnost jsme ocenili později v životě.

Tímto způsobem jsem se vyhnul dalšímu studiu francouzštiny i latiny, a proto mám ty nejlepší vzpomínky na profesora latiny Zatloukala - nedal mi ani jednu "kouli", budiž za to pochválen. Zdalipak mě uspokojovala ta vybojovaná matematika? Řekl bych, že velice. Profesor Zedek tehdy začal melouchařit přednáškami na olomoucké univerzitě, a tak jsem si s několika spolužáky chodil "šplhnout" a "přičichnout" k univerzitnímu studiu ještě jako středoškolák. Nemohu odolat, abych pana profesora nevzpomenul situací, do které jsem se dostal tehdy, když naši synové nastoupili na ottawskou technickou univerzitu. Díky tomu, co mě naučil profesor Zedek, jsem jim mohl pomoci s pochopením základů deskriptivní geometrie - a získal jsem jejich vděk i respekt.

Tyto vzpomínky jsem sepsal tak, jak mi šly hlavou - abych vyhověl svým olomouckým spolužákům. Chtěl bych v nich poděkovat všem profesorům, i těm, které jsem opomenul jmenovat, i těm, jejichž předměty jsem neměl rád. A současně se omlouvám těm, které jsem někdy vyváděl z míry. V Kanadě, kde řada rodičů středoškoláků požadovala, aby 7 či maximálně 8 vyučovaných předmětů bylo sníženo na 3 až 4 předměty, jsem poznal, jak vynikající školství jsme měli v Československé republice bez ohledu na režim, I zde platí přísloví, že "co máme, nevíme, až když to ztratíme". Když jsem učil jako docent-inženýr na Přírodovědecké fakultě Palackého university před svým odchodem na další studium do Kanady, snažil jsem se předávat studentům svoje vědomosti i zkušenosti s humorem, ale současně s cílem pozvednout úroveň poznání. Byl bych v tom pokračoval, nebýt osudných srpnových událostí v r. 1968. Největší odměnou je pro učitele poznání, že bývalí žáci učitelovu snahu po letech ocení a k učiteli se vracejí. Chtěl jsem to udělat tímto svým příspěvkem, i když mnoho mých učitelů už není mezi námi, aby si tyto řádky mohli přečít.

Redakční poznámka

Doc. Ing. Miloslav Kaláb, CSc. (narozen 1929) maturoval v r. 1948. Studoval chemické inženýrství na brněnské technice a po její přeměně na Vojenskou technickou akademii přešel do Bratislavy. Po získání titulu chemického inženýra pracoval ve výzkumných ústavech a stal se vědeckým aspirantem a později vědeckým pracovníkem Slovenské akademie věd. Po několika letech se ale vrátil do Olomouce na Lékařskou fakultu, kde byl biochemikem na katedře tělovýchovného lékařství a na 3. interní klinice. Po docentské habilitaci přešel na Přírodo­vědeckou fakultu, kde už dříve učil biochemii. V roce 1966 odešel prohloubit své poznatky do bioche­mických laboratoří Kanadské národní vědecké akademie (National Research Council) v Ottawě. Návrat do Olomouce 25. srpna 1968 byl překažen sovětskou invazí do Československa jen o čtyři dny dříve. Díky svému příslovečnému štěstí byl ještě v témže roce přijat jako vědecký pracovník do Výzkumného ústavu potravinářského při kanadském federálním ministerstvu zemědělství. Zahájil zde studium mikrostruktury potravin pomocí elektronové mikroskopie a za jeho přínos k výzkumu mléčných výrobků mu Americká mlékařská vědecká asociace udělila v r. 1982 Pfizerovu cenu. V tomto roce založil M. Kaláb v Chicagu mezinárodní vědecký časopis Food Structure a stal se jeho vedoucím redaktorem. Byl členem redakčních rad 3 vědeckých časopisů. V r. 1986 ho vyslala Organizace spojených národů jako konzultanta FAO do Indie a v r. 1989 mu udělila japonská vláda stipendium ke studiu v Cukubě. V Kanadě dosáhl M. Kaláb nejvyššího místa pro vědecké pracovníky. Koncem července 1994 odešel do penze a v srpnu přijal částečný pracovní úvazek.

Kromě své vědecké práce se Miloslav Kaláb věnuje počítačové grafice. Jeho dřívější spolužák Dr. J. Hejný mu uspořádal v Olomouci dvě výstavy (jednu z nich právě v budově Slovanského gymnázia), další výstavy měl M. Kaláb v Edmontonu (Alberta) v Kanadě a v březnu bude vystavovat své tisky v Ostravě. U kanadské firmy Corel Corporation, která je známým výrobcem grafických programů, vydal tři kompaktní disky s obrazy modelů molekul, orbitů a semen rostlin. Žurnalisticky se M. Kaláb projevoval vydáváním elektronického týdeníku Kanadské listy Miloše Kalába jakožto přílohy elektronických novin Neviditelný pes (http://pes.eunet.cz/). Později přispíval do Britských listů, kde před ukončením spolupráce pro změnu v jejich zaměření koncem roku 2014 uveřejnil celkem 329 článků. Když foukal v létě a na podzim vítr, Iljušin jej chytal do plachty jakožto windsurfista až to svých 75. narozenin v r. 2004...


Text uvedený výše byl uveřejněn ve vzpomínkovém sborníku "Primum necessarium je vzdělání a mravnost", který vyšel v r. 1997 u příležitosti 130. výročí založení Slovanského gymnázia a 95. výročí založení České reálky v Olomouci. (ISBN 80-238-0798-6). Pro Internet jsem svůj dávný příspěvek upravil v r. 2015. Miloš Kaláb