Velká obec - městys - Určice leží asi 5 km západně od Prostějova a tam se 12. června 1929 narodil v čísle popisném 155 chlapec manželům Heleně a Františkovi Kalábovým. Číslo popisné 155 bylo na domku manželů Paňákových u silnice "do hor" čili na Českomoravskou vysočinu. Chlapec byl pokřtěn jménem Miloslav v určickém kostele, který má charakteristickou osamotě stojící věž. Kalábovi byli moji rodiče, takže jsem dostal i příjmení Kaláb. Na Moravě bylo celkem běžné a nikdo se nad ním nepozastavoval ani si z něho nedělal legraci i když nebylo snadné zjistit jeho původ. Ostatně pohled do seznamu příjmení českých a moravských ukazuje, že je jich více mnohem více než lidí příjmením Paňák.

Rodiče se přestěhovali do Olomouce

Moji rodiče bydleli krátce v Prostějově, kde byl tatínek úředníkem místní spořitelny. Po dvou letech přešel jako vedoucí do Rolnické záložny v Olomouci na Dolním náměstí, jen několik domů pod Kapucínským kostelem. Chodník se od kostela svažoval ke Kateřinské ulici. Jen kousek od domu byl obchod s látkami a ve dveřích stával pan Hubáček, který maminku zdravil slovy "rukulíbám, milostivá paní, mohu vám, prosím, ukázat nové zboží? Račte, prosím, dovnitř." Pamatuji si to nebo jsem o tom slyšel? Rodiče bydleli v domě "nalepeném" přímo na kostele. Mám z té doby první vzpomínky na vysoký strop ve tmavém pokoji, což je ovšem legrační, protože pro odrostlé batole muselo být všechno velké i vysoké. Malé (!) okno bylo až u stropu, inu vedle byl kostel.

Ihned za vchodem do domu byl dvorek a na něm králíkárny čili klece s králíky, které si tam nájemníci pěstovali na maso, Při každé cestě kolem nich jsem se vždycky podíval na "králíčky". Nedaleko jsem měl kamaráda Pepu Doležala a u králíkáren vysedával starý chudý muž, jemuž se říkalo Nácek. Tatínek ho jednou vyfotografoval, jak rovnal použité hřebíky. Ano, můj tatínek byl vášnivým fotografem, který si v koupelně nad vanou vyvolával ortochromatické filmy 6x6 cm z nějakého drahého fotoaparátu značky Rolleyflex. Jak to vím, že byly ortochromatické? Protože pracoval za svitu červené žárovky. Pozdějši panchromatické filmy se zpracovávaly za úplné tmy. Fotoaparát použil můj tatínek při stavbě svého zvětšovacího aparátu. O několik roků později fotografoval se svým známým, architektem Austem v grygovském kamenolomu u Olomouce. Náhle u nich vyskočil zajíček a oba muži se za ním pustili. Když se vrátili, byl aparát pryč. Místo stejné drahé značky si tatínek koupil "nepravou zrcadlovku" Voigtländer, ale snímky dělal stále stejně krásné - tedy ty, které připravoval na výstavy, nikoliv když fotografoval mě, jak jsem si třeba rozbil koleno pádem na koloběžce.

Po dvou letech, 8. listopadu 1931, se v Olomouci narodila moje sestra Alena. V r. 1934 si rodiče dali postavit rodinný domek na Úřední čtvrti. Na západní straně Brandlovy ulice stála jediná vilka pana ředitele Kropáče, jeho paní a dospělého syna, jemuž rodiče říkali Brouk. Druhý syn zemřel někdy dříve, takže jsem si vždycky pamatoval paní ředitelovou, že chodívala pěšky s konvičkou na poměrně dosti vzdálený hřbitov. Kromě Kropáčových bydleli ve vile ještě Vavříkovi a Semelovi. Tatínek Kadoly Vavříka byl inženýrem a tedy měl můj kamarád o rok mladší než já technické hračky, které bývaly snem každého kluka: elektrický vláček a řiditelné autíčko na klíček, tedy na péro čili pružinu, tank na gumových pásech, z jehož hlavně při jízdě sršely jiskry a velké množství cínových vojáčků. Kadola měl starší sestru Evu. Brzy poté, co jsme se přistěhovali do Brandlovy ulice, onemocněl Kadola na zápal mozkových blan a zemřel. - Semelovi bydleli v suterénu a měli dceru Vlastu. V neředínské mateřské školce a v obecné škole jsme byli spolužáky.

Cikánčina kletba: "Ten chlapec vám nikdy nevyroste!"

Moji rodiče měli jako jedni z velice mála lidí auto - vzduchem chlazený dvouválec Tatra XII. Pamatuji si z té doby starosti, které měl tatínek se soudním jednáním, k němuž došlo, když se s jeho autem srazil pan Mlačák na motocyklu v nějaké obci nedaleko Olomouce. Tatínek prý jel rychlostí 30 km/h, ale nezatroubil, když jel po hlavní silnici a vjížděl na křižovatku. Naštěstí měl jako spolucestujícího pana Huffa, prokuristu Kontribučenské spořitelny na Masarykově náměstí, jejímž ředitelem už tehdy tatínek byl. Nevím, jak dopadlo soudní jednání, na to jsem byl ještě moc malý, ale pamatuji se, že přítomnost jiného než rodinného příslušníka měla při soudním svědectví větší váhu než člen rodiny. Pan Huff si dal později změnit německy znějící příjmení na Hálek. Tatínek s ním jezdíval tatrovkou na ryby, hlavně na Plumlovskou přehradu za Prostějovem. Zatímco oba muži chytali líny a kapry, mě a Vénu - syna Hálkových - nechávali chytat plotice. Obdivoval jsem je, jak daleko dokázali hodit návnadu. Oba muži si pozdějí pronajali malý rybník v Olomouci na Povlu, aby nemuseli za svým koníčkem až za Prostějov.

Občas jezdili rodiče do Určic. Navštěvovali jsme tam babičku a dědečka z maminčiny strany, tedy prarodiče Paňákovy i strýce Paňáka na Dubském jako části Určic, a tetu Mařku, tehdy ještě svobodnou. Tatínek chodil za svou maminkou a svými sestrami do domku číslo popisné 150, tedy jen o pět domků dále, ale druhou babičku ani tety jsem nikdy nenavštívil. Dokonce jsem ani nevěděl, že měl tatínek bratry. Byla to divná situace, o které tatínek nemluvil, kdežto maminka si nám dětem velice často stěžovala na to, jak ji tchyně a švakrové "pronásledovaly". Zřejmě šlo o to, že druhý dědeček byl jen nádeníkem a rodinu živila babička-švadlena se svými dcerami. Paňákovi na rozdíl od této "chudoby" byli vesnická honorace - dědeček byl kolářem, který někdy zaměstnával ještě dělníka a učně. Měl s babičkou dvě krávy a dva až tři vepře, kromě toho nepočítaných slepic, takže si moji rodiče z Určic vždycky vozili "výslužku". Maminka často litovala, že si nevzala jiného chasníka, s nímž by zůstala v Určicích a nechodila s ním "do města" a nežila "v lesklé bídě", jak nazývala tatínkovo zaměstnání. Při tom se ale velice ráda dávala nazývat paní ředitelovou, jak bylo v tehdejší době zvykem, když se potkala paní prokuristová s paní inženýrovou, paní lékárníkovou, paní plukovníkovou a paní ředitelovou.

Jednou se chystali rodiče k cestě autem do Určic, tatínek s ním už vyjel z garáže, když k mamince přistoupila žebrající cikánka. Maminka jí nic nedala a cikánka řekla, že za její lakotu jí tento chlapec nikdy nevyroste a ukázala na mě. Vyslovila tedy nade mnou kletbu, která nebyla nikdy zapomenuta a mluvilo se o ní ještě po desítkách let.

Tramvaj mě nesrazila, ale měl jsem namále

Tatrovkou se jezdilo tedy jen výjimečně. Natáčela se klikou a nebyl žádný problém s chladičem, protože neexistoval, za to tatínek pečlivě nastavoval "předstih". Do mateřské školky mě vodila maminka, ale do obecné školy jsem chodil sám. Na silnicích nebylo příliš dopravního ruchu a tak jsem sám překračoval Třídu Míru dvakrát denně. Jednou mi to ale mohlo být osudné. Od leteckých kasáren, tedy zleva při poledním návratu ze školy domů (vyučování začínalo v 8 hodin ráno) jel parní válec. To bylo něco! Hleděl jsem na něj jako u vytržení a jakmile mě minul, vykročil jsem a najednou jsem napřáhnul ruce a ty mi sjely po boku tramvaje, která jela na hřbitov. Kdybych byl o trošku rychlejší, byla by mě tramvaj srazila. Řidič okamžitě zastavil, prohlédnul mě, jestli nejsem zraněný a naložil mě do tramvaje. Proboha, kam mě vezl? Ke hřbitovu. Věděl, že tam tou dobou bude městský strážník. Tomu mě předal a strážník se mě ptal, jak se jmenuji a kde bydlím. "Neřeknu, nepovím, vy byste mi zavřel maminku", tvrdošíjně jsem odpovídal na všechny dotazy. "No, tak to jdi domů", vyzval mě nakonec a já se rozběhl - cestu jsem znal, stále rovno dolů podle kolejí až za křižovatku s Pražskou ulicí do ulice Za zlatou koulí a byl jsem na stejné cestě jako ze školy. Strážník se hnal za mnou a supěl jako lokomotiva, nebyl to žádný mladík. Kus cesty za mnou došel do Brandlovy ulice a viděl, kde jsem si klíčem otevřel zahradní branku. Já vběhnul domů do obývacího pokoje, vlezl pod stůl a stáhnul na svou stranu ubrus, aby mě nebylo vidět. Za chvíli se ozval zvonek. Maminka vešla do pokoje, podívala se z okna, zmáčkla elektrické tlačítko a strážníkovi otevřela. Ten jí hned u vchodu řekl o tom, co se stalo a žádal, aby mě prohlédla, jestli nejsem zraněný. Měla to jednoduché, na stole ubrus stažený na jednu stranu - a už mě měla. Nebylo kolem toho žádné "papírování", ale na tu ostudu si pamatuji po desítkách roků.

Neředínská obecná škola

Na školku mám několik vzpomínek, hlavně na "besídky", na nichž jsem hrál kominíka a Kašpárka, ale největší úspěchy jsem slavil se svou hanáčtinou, když jsem přednášel básničku o tom, jak šel stréček Křópal do polí a v tu chvíli se mu utrhnul "kromflék od gatí" a spadl na zem do hlíny. Za nějaký čas prý v tom místě vyrostly nové gatě, což ukazovalo na to, "jak úrodná je ta naša hanácká zem".

V první třídě jsme měli pana řídícího Albína Neužila, prý to uměl s dětmi velice dobře a proto vždycky učil prvňáčky. Ve třídě nás bylo jen asi deset kluků a asi dvacet děvčat. Z nich se mi nejvíc líbila Majka Kaiserová, která byla nejen hezká ale i chytrá. S nejlepším prospěchem se k ní řadila vytáhlá Zdeňka Zapadlová (ta se měla - bydlela naproti školy přes ulici), baculatá Dagmar Štöffelová z Hejčína, a usměvavá Lída Špačková, i Majčina kamarádka Jarka Kulíšková, která bydlela až za leteckými kasárnami v Litovelské ulici. Ve druhé třídě nás učila paní učitelka Vávrová, ale ve třetí třídě jsme dostali muže, pana učitele Rýznara, který byl uprchlíkem ze severomoravského pohraničí. Ten mezi námi zavedl soutěživost - hlavně v počtech. Zadal nám úkol, napsal jej na tabuli a kdo jej vypočítal, postavil se se sešitem k tabuli. Pan učitel zkontroloval výsledek a když byl správný, zůstal řešitel na místě. Když byl nesprávný, musel se řešitel vrátit do lavice a počítat znova. Na prvních místech jsem nejčastěji stával s Majkou, Zdeňkou a Dášou v různém pořadí.

Svou náklonnost k děvčatům jsem začal pociťovat velice brzy. Ve 3. třídě se konal třídní výlet do mlékárny v Příkazích. Najednou ke mně přišla Lidka, že mi musí něco ukázat a vzala mě na schodiště mlékárny, kde jsem ke své hrůze uviděl, jak se Majka líbala s mým spolužákem Milanem Hradilem. Se svou náklonností k Majce jsem tedy nebyl sám. Vrtalo mi ale v hlavě, proč mě Lída brala k té líbací scéně a jako dospělý se ani nepokouším domýšlet, jistě bych to neuhodnul.

Po svatém přijímání lehký jako andílek, ale létání mi nešlo

Ve škole jsme byli jako žáci vyznavači jednoho ze dvou náboženských vyznání - římsko-katolického a československého. Možná byl někdo vyznavačem českobratrského vyznání. Ve třetí třídě jsme byli zřejmě považováni za tak vyspělé, že jsme mohli rozeznávat hříchy a tedy byl čas k první zpovědi a svatému přijímání. V té době jsem už měl pochybnosti o účinnosti modlitby. Ztratil jsem svůj první kapesní nůž ve tvaru rybičky a usilovně jsem se modlil, aby mi jej Pán Bůh pomohl najít. "Přece někde nedaleko musí být, Pane Bože, tak mi jej, prosímTě, pomož najít, jen mi dej vnuknutí, kde bych jej měl hledat, já se potom budu celé dva týdny modlit dvakrát tolik modlitbiček". Pán Bůh asi pomáhal jiným lidem hledat důležitější věci a na školáčka zapomněl. Důstojný pán, pan farář Dosedla z hejčínského kostela nás v náboženství učil, že hřešíme, když neposloucháme rodiče, nechodíme do kostela, nemodlíme se nebo zesměšňujeme náboženské obřady. Dělal jsem někdy něco tak odporného? Ale ovšem. Ve čtvrti byl chlapec Mlčochův, asi o rok mladší, tedy druhák, kterému jsme říkali posměšně Čoml, ale co horšího, uspořádali jsme mu "pohřeb". Do lepenkové krabice jsme dali kus dřeva - to byl on - a nad ním jsme konali různé rituály a zpívali písničku "Už ho tam vézou, mladýho Čomla, už ho tam vézou do hrobečku", zatímco kluk Čoml naříkal a brečel, že on nechce být pohřbený. "Budeš!" křikli jsme na něho a krabici s kusem dřeva jsme zahrabali do hlíny: "A je to, už jsi pohřbený, už nejsi, tak mlč!'. A on to tedy byl hřích, proto asi ten Čoml vřískal, jako kdyby ho na nože brali.

Pan farář nám ale říkal, že se z hříchů vyzpovídáme a když svých činů budeme "účinně litovat", Pán Bůh nám odpustí. Po svatém přijímání budeme lehcí jako andílci. To se mi líbilo, na to jsem se těšil. Před zpovědí jsem si pročítal "zpovědní zrcadlo" několikrát a poznamenal jsem si jako hříchy i to, co jsem možná nikdy nespáchal, ale co, když ano, jen jsem si to nepamatoval? Tak jsem toho na sebe řekl raději víc než méně. Pan farář mi za zesměšňování pohřbu velice domluvil a já mu slíbil, že to už víckrát neudělám a tak jsem se musel pomodlit desetkrát Zdrávas Maria, desetkrát Otčenáš a ještě navíc Věřím v Boha a mohl jsem jít k příjímání. Sotva jsem spolknul hostii, cítil jsem se opravdu velice lehký. Mše skončila, vycházeli jsme z kostela. Já se ale rozběhl s tím, že schody přeletím ve vzduchu jako pravý andílek. Nevím, jestli byl vzduch moc řídký, ale rozhodně jsem neplachtil nýbrž se pořádně na schodech natloukl a navíc jsem dostal od maminky pohlavek za to, že neumím chodit jako slušný chlapec. Marně jsem přemýšlel o tom, proč jsem neletěl jako andílek. Tolik jsem toho na sebe pověděl, projevil jsem i účinnou lítost, a nakonec jsem se natloukl. Což, jestli nám tu lehkost důstojný pán pouze sliboval, abychom byli hodní, ale schopnost létat jsme nezískali? Dospělí toho totiž dětem někdy hodně naslibují... Sémě pochybností bylo zaseto.

V páté třídě jsme pod vedením pana učitele hráli o Vánocích v restauraci U Zlaté koule Vánoční pohádku o chudém Ondrejkovi. Mám jen útržkovité vzpomínky, že jsme stříhali noviny na drobné čtverečky, aby bylo dost sněhu, který by se na jevišti "sypal z oblohy". Účinkoval jsem ve všech třech jednáních. V prvním a třetím jako chasník se svým kamarádem Láďou Malinkou, ale ve druhém jednání jsem představoval starého myslivce. Pocitu opravdovosti mi dodávala vzduchovka na rameni. K tomu jsem si při "bafání z fajky" občas do hlediště divadelně odplivoval. Představení mělo ohromný úspěch u rodičů i známých, jak to v takových případech chodí. S Laďou jsme si slibovali, že se po skončení obecné školy nerozejdeme, ale budeme psát právě takové divadelní hry, jakou jsme hráli.

Laďa byl ze sedmi dětí kočího v Neředíně a moje maminka ho každý pátek zvávala k nám na oběd. Z toho je vidět, jak dobrými kamarády jsme byli. Měli jsme ve třídě i Alexe Heyduka, ochrnutého chlapce, který ještě v předškolním věku prodělal dětskou obrnu. Vzpomínám si, že jsem byl proti nějakému onemocnění očkován, ale neznal jsem jméno té choroby, snad neštovice, protože jimi vlastně očkování začalo. Paní doktorka Losová mi udělala na rameni jodovou tinkturou čtvereček a potom do něho "přiletěla včelička" a trošičku mě štípla - a bylo to. Na obecné škole jsme se seznámili s baktériemi nebo jsme je snad dokonce na besídce pro rodiče představovali v bílých hábitech nebo pod prostěradly. Jednalo se hlavně o to, jak důležité je umývat si ruce po použití záchoda i před každým jídlem a jak nás očkování chrání před baktériemi.

K paní doktorce jsme chodívali nejen jako pacienti, když nás něco bolelo, ale i na ozařování horským sluníčkem. Svlékli jsme se donaha a jen na očích jsme měli tmavé brejle. Zatímco naši kamarádi neměli ani trošku rádi rybí tuk, moje sestra Alenka i já jsme se nemohli nikdy dočkat, kdy dostaneme "túčkar". Jak to? Maminka nám jej pokaždé na lžičce přisladila troškou mletého cukru - to byla dobrota!

Odmalička jsem byl chudokrevný

Už jako malý chlapec jsem byl chudokrevný. Odborný lékař mé mamince doporučil, aby mě naučila jíst syrová telecí játra. To se lehce řekne, ale kdybych je odmítal nebo dokonce vyplivoval i kdyby mi je maminka do úst nacpala, nebyla by žádná naděje na zlepšení mého stavu. Maminka na to šla tedy tímto způsobem: připravila játrové knedlíčky s tím, že je zavaří do hovězí polévky a dala na kuchyňskou desku. Potom musela z kuchyně odejít a tedy mě požádala, abych se těch dobrých knedlíčků ani nedotknul ("Bůh tě chraň, abys je snědl"), protože jich má právě tak akorát do polévky. Když se za chvíli vrátila, hned viděla, že jich několik ubylo. Naoko se sice ptala, co se s nimi stalo, ale později říkala, jak si oddechla, Tak jsem se naučil jíst syrová telecí játra v době, kdy se anémie léčila podáváním filtrované žaludeční šťávy zdravých lidí, aby se nemocnému dodal tzv. "intrinsic factor" čili bílkovina schopná přenést ze stravy vitamin B12 (kobalamin) na určité místo v žaludeční stěně, kudy může vitamin přestoupit do krevního oběhu. Chudokrevností (anémií) jsem sice trpěl celý život a překonával jsem ji syrovými játry, případně i hovězími, až přišla doba, kdy byl kobalamin dostupný ve formě tablet. Ty mi ale nepomáhaly, takže celé roky žiji na měsíčních injekcích 1000 mezinárodních jednotek a po několika desetiletích jsem po dobu mnoha roků krev dokonce daroval - celkem 19-krát. A to přes to, že jsem měl údajně po celá desetiletí hypoplastickou kostní dřeň. V dospělosti mi dělali punkci celkem třikrát. Při té první ze "sterna" (hrudní kosti) dostal nemocniční lékař (můj starší kolega) soukromou návštěvu poté, co mi dal injekci anestetika a on se bavil. Když návštěva odešla, vrážel mi jehlu do těla a já jsem ji cítil velice bolestivě. Za týden mi lékař volal, že "to bylo špatné a že by si mě ještě jednou malounko píchnul". Nebyl jsem tomu vůbec nakloněn, ale on mi povídal, že odmítnutím bych mohl svému zdraví velice uškodit, takže jsem souhlasil. V těch dnech umíral na leukémii náš společný univerzitní kolega. Druhý vzorek tedy odebíral pan doktor v pátek po poledni - a to z páteře - a zřejmě se už nemohl dočkat weekendu, takže nenechal anestetikum ani pořádně zapůsobit a bolest mi způsobil předčasným odběrem. Co bylo vlastně špatného při prvním odběru? Sotva mi to řekl, zbytek mého respektu k němu, pokud jsem ještě nějaký měl, zmizel nadobro: panu Dr. Wiedermannovi staršímu se rozbila zkumavka se vzorkem. Jako laboratorní pracovník bych býval schopen pochopit, že se může vzorek zničit. Kdyby mi to byl popravdě řekl, hněval bych se, pochopitelně, ale netrpěl bych obavami, že mám nějakou těžkou krevní chorobu, jak jsem si vysvětlil jeho výraz, že to bylo "špatné".

Do třetice mi odebírali kostní dřeň z kosti stehenní v Kanadě po operaci břišní kýly, když zjistili moji chudokrevnost. Podle mínění jiných lékařů jen toto místo bylo bezpečné zatímco sternum mohlo být proraženo a páteř poškozena. Vzpomínám si, jak jsem toho lékaře žádal, aby mě informoval v průběhu odebírání vzorku, že "propíchnul pokožku, postupuje svalstvem, narází na kost, prochází kostí ke dřeni". Bylo mu to naprosto nepochopitelné a prý takového pacienta ještě nikdy neměl, kterého by takové nepřijemné podrobnosti zajímaly. I tentokrát byla zjištěna hypoplastická kostní dřeň s minimálními zásobami železa. Začal jsem brát tablety Palaferu.

Po několika týdnech jsem dostal výzvu od pojišťovny, u níž jsem měl životní pojistku, abych přišel k jejich úřednímu lékaři na vyšetření. Zajímala ho moje krev a tedy odebral vzorky. Po čase jsem zjistil, že měla pojišťovna zájem o mou chudokrevnost, ale vyšel jsem z toho skvěle. Měl jsem tabulkové hodnoty sérového i celkového železa. Měl jsem štěstí, že se Palaferem nasytily krvinky ale nedošlo ke zvýšení sérového železa jeho nadměrným příjmem, k němuž by bývalo došlo po několika dalších týdnech polykání pilulek. Byl jsem tedy úředně považován za normálního zdravého pojištěnce. Zajímavé na tom bylo to, že patrně dostala pojišťovna nějakou zprávu od nemocničního personálu. Udavačství zřejmě kvetlo i v Kanadě.

Niť vzpomínek jsem přerušil v 5. třídě neředínské obecné školy. Vraťme se tedy zpět na tu školu.

Mobilizace v roce 1938

Mezinárodní situace byla tehdy pro Československo velice špatná. Hitlerovo Německo si dělalo nároky na československé území, armáda mobilizovala a očekávalo se, že asi brzy vypukne válka. Na podzim roku 1938 odvezl tatínek mou sestru Alenku a mě k babičce a dědečkovi do Určic, abychom chodili do určické školy než se situace vyjasní. Pro nás to byla změna do nepředstavitelné situace. Do školní brašny jsme dostali břidlicovou tabulku a kamínek, abychom mohli psát. V Olomouci jsme už zacházeli s ocelovými pery a inkoustem, v Určicích jsme psali kamínkem.

Z té doby mám vzpomínky především na bydlení u babičky a dědečka - že se ráno ozývalo lámání větví a zapalování ohně v kamnech, byla cítit vůně páleného dřeva i žitné kávy, bzučela a cinkala ruční odstředivka, jak babička odstřeďovala mléko. Ze smetany potom dělávala máslo stloukáním - to byly jiné charakteristické zvuky. Samotná cesta do školy i pobyt v ní mi zcela z paměti vypadly ale dodnes jako bych slyšel práskání bičem, jak obecní pasák procházel se stádem dobytka po silnici směrem k hornímu konci a přibíral další krávy a kozy na pastvu.

Po silnici také procházel prodavač zeleniny s povozem taženým koněm za hlasitého volání "Kchééél, zééli, voharke, mrkvo", což znamenalo, že nabízel kapustu, zelí, okurky a mrkev. Jiný prodavač vyvolával "vááápno prodat, vááápno!" Také nožíři nabízeli nabroušení nožů i nůžek. Pokud si vzpomínám, srpy a kosy si brousili lidé sami kamínkem - kosy se dokonce "naklepávaly".

Někdy jsem měl dětské "žaludeční problémy" - bolelo mě břicho. Když nastaly poprvé, babička mi nabídla žlutou sodovku, abych ty problémy spláchnul. Od té doby jsem míval žaludeční problémy častěji, ale už jsem byl sám schopen vyjádřit přesvědčení, že mě jich zbaví právě žlutá sodovka.

Doma se svítilo petrolejovou lampou. Okna se zatemňovala jak se dalo, aby případně nacistická letadla v noci nepoznala, kde se nacházejí. - Velice nepříjemný byl způsob, jak jsme se zbavovali zbytků ze zažívacího traktu. Místo splachovacího záchodu, na jaký jsme byli zvyklí doma (kde jsme měli toto zařízení ve sklepě, v přízemí i v prvním poschodí), se chodilo kolem hnojistě do budky na konci pozemku obklopené kurníky, v nichž slepice kladly vajíčka. Na hřebíku byly čtvrtky novinového papíru. Alenka byla v tomto ohledu znevýhodněna, že sem musela chodit i v případě, kdy já jsem se mohl postavit u hnojiště a udělat "malou potřebu" do něho rovnou z kraje.

Zahrádka u domu pozůstávala z několika starých švestkových stromků pod nimiž hrabaly slepice ale nerostlo ani stéblo trávy. Ve dřevěné ohradě byly silážované řepné řízky se svým typickým kyselým zápachem. Udivovalo mě, že je mohly krávy vůbec žrát - mně se z toho zápachu obracel žaludek. O trošku lepší zápach vycházel ve "veřtatě" (dílně) z kotle, ve kterém se vařily brambory pro prasata. Městští lidé neměli představu (a dodnes jistě nemají), jak pronikavě dovedou prasata řvát, když mají hlad.

V Určicích jsme nebydleli dlouho, přišla tzv. Mnichovská dohoda o tom, že Československo odstoupí pohraniční území Německu. Válka byla odvrácena aspoň na několik měsíců, ale situace Československa jako nezávislého státu byla neudržitelná, jak se Hitlerovy požadavky stupňovaly. Do vnitrozemí přicházeli uprchlíci z pohraničí zvaného Sudety, kde se neblaze proslavil Konrád Henlein. V tehdejší době nebylo jistě nikoho, kdo by věřil, že se po desetiletích bude nějaký příští prezident republiky (Václav Havel) omlouvat sudetským Němcům za příkoří, která jim Češi připravili po kruté pětileté válce, k níž došlo německou expanzí v Evropě, která začala "Anschlussem" (připojením) nejprve německy mluvícího Rakouska a potom územními požadavky vůči Československu...

Německá armáda obsadila Československo 15. března 1939

Přišla zima a ještě než odešla, jednoho rána, 15. března 1939, přišla do prvního poschodí k ložnicím služebná (nyní "pomocnice v domácnosti") Kateřina, která měla svůj pokojíček za kuchyní na přízemí a probudila moje rodiče s tím, že německá armáda obsazuje Československo. Posnídalo se, oblékli jsme se na cestu do města, maminka nás vzala a šlo se nejprve do spořitelny, v níž pracoval tatínek.

Z cesty do spořitelny - pěšky - si pamatuji nacistické vojáky na motocyklech se "sajdkárou" čili postranním vozíkem, takže na každém motocyklu byli tři vojáci. Jestliže se včera jezdilo v Československu vlevo jako dodnes třeba v Británii, kdo by tak jezdil i 15. března, byl by smeten nacisty, což se také na několika místech stalo. Na budovách kolem náměstí vlály nacistické vlajky s hákovým křížem dlouhé přes několik poschodí, dům vedle domu. Dodnes nevím, jak to bylo tak rychle zorganizováno, zřejmě tvořili nacisté v Olomouci velkou tzv. "pátou kolonu". Lidé na chodnících ale zatínali pěsti a plakali. Z Československa se stal Protektorát Čechy a Morava zatímco Slovensko se osamostatnilo jako vazalská republika závislá na Německu.

Maminka vybrala ve spořitelně peníze, ale u tatínka v kanceláři jsme se nezdržovali jako jindy a ihned s námi maminka zamířila postupně do různých obchodů. Nikde jsme na německou armádu nehleděli - maminka měla za cíl nakoupit pro nás oblečení i obutí, některé o několik čisel větší a také potraviny jako mouku, cukr a podobně. Zaplatila a požádala, aby poslíčci zboží co nejdříve, t.j. odpoledne, dodali na naši adresu.

Moji rodiče měli zájem, abychom se s Alenkou naučili německy dávno před Hitlerovými požadavky na československé území. Najali proto "slečnu k dětem", Fräulein Wally Kühn, která bydlela na kraji třídy Svornosti u nádraží Olomouc-město. Chodívala k nám dvakrát týdně, vyprávěla nám německy pohádky, četla nám z knížky o dvou pěkně vykutálených německých chlapcích (třeba o tom, jak dali na provázek háčky na ryby a na ně dali návnadu, kterou potom předhodili slepicím. Rozhodně nebyla knížka "Max und Moritz" čtení pro útlocitné. Když začala slečna Kühnová chodit v bilých podkolenkách se vzorem z plastických osmiček, rodiče ji propustili. Touto částí oděvu se totiž přihlásila k nacistickému hnutí v Československu.

Německy nás potom soukromě učil pan řídící Neužil. Donesl si modré, červené a zelené nálepky a začal s výukou na vědeckém základě: cokoliv bylo doma v němčině mužského rodu, jako třeba der Tisch (stůl), dostalo modrou nálepku, věci ženského rodu (die Tür - dveře) byly označeny červeně a věci středního roku (das Fenster - okno) byly zelené. K pohádkám o zvířatech (Tiermärchen und andere Tiergeschichten) jsem se vrátil po desetiletích, když jsem si chtěl zopakovat němčinu.

Poslední prázdniny na obecné škole

V červnu 1940 jsem se rozloučil s obecnou školou a tedy i s Láďou Malinkou. Samozřejmě jsme se od té doby už nikdy nesetkali. Ani třeba s Oldřichem Láskou, jehož rodiče provozovali vlastní cukrárnu přímo u nádraží Olomouc-město. Domnívám se, že jsme se tehdy i sami mezi sebou nazývali příjmením, takže Láska si s námi rád vyměňoval desátky, tedy rakvičky se šlehačkou, indiány a jiné dobroty za chleba s máslem a salámem nebo šunkou. Z jiných spolužáků jsem se po letech ještě setkal s Janem Ženčákem a to ve 14. skautském oddíle po válce, s Borisem Mikulášem, který později emigroval do západního Německa, s Janem Andrésem, který bydlel na stejné Lomené ulici naproti hřbitovu, kde jsme si s manželkou po mnoha letech dali postavit rodinný domek. Zdeňka Zapadlová mě málem utopila na staré Moravě, když si mi jednou sedla v řece na hlavu a já nemohl dýchat.

Stará Morava bylo koupaliště na rameni řeky Moravy, které protékalo přes řepčínská luka. Bylo to daleko, ale byli jsme mladí a měli jsme kola. Silnice nebyly nebezpečné, protože aut na nich bylo málo. Jezdili jsme třídou Míru, zabočili doleva do ulice Pod lipami k železničnímu přejezdu pod hejčínským kostelem, potom na sever do Řepčína, Máchovou ulicí k rameni Moravy a proti vodě až na koupaliště. Tam bývala dřevěná lehátka a převlékárny, ale na žádné plavčíky si nevzpomínám, čili koupání bylo "na vlastní nebezpečí". Jednou jsem se rozhodl udělat osobní rekord v dálkovém plavání a tedy jsem plaval po proudu až jsem se cítil velice unavený. Chtěl jsem tam vylézt z vody - ale nešlo to. Břehy byly kolmé, bahnité. Snahou dostat se z vody ven jsem se velice vyčerpal, ale podařilo se mi to - na trávě jsem okamžitě usnul a spal déle než hodinu - při tom ale ani nikdo nevěděl, v jaké situaci jsem byl. Kamarádi se bavili na koupališti a ani nevědli, že tam chybím.

Později jsem se nějakým záhadným způsobem stal majitelem maňásku - dřevěně jednosedadlové lodičky jako "kajaku chudých" - který jsem si mohl přivázat u vtoku do malé turbíny honosně nazývané "elektrárna" blízko malého mostu v Řepčíně. Jezdíval jsem na něm proti klidnému proudu Staré Moravy. Na jedné straně byly zahrady až vodě, někde nějaká žena prala v řece prádlo, jinde se už věšelo na šňůry na zahradě zatímco při břehu po mé pravici byly tůně s kvetoucími bílými lekníny a žlutými stulíky. Na listech rozprostírajících se na vodní hladině číhaly na svou kořist žáby a mezi listy rejdily malé rybky.

Nevím, jak dlouho to trvalo, než mi maňásek zmizel, ale bylo to podle přísloví "lehko nabyl, lehko pozbyl". Na obrázky kolem řeky vzpomínám i po desítkách let. I když jsem se po letech ke Staré Moravě vrátil, nebylo to už tak idylické jako v době, kdy jsem tiše pádloval proti proudu.

V okolí Máchovy ulice blízko železáren bylo zahradnictví pana Hladůvky. Až tam jezdili moji rodiče na kolách pro "přísadu", jak se v Olomouci říkalo sazenicím salátu, květáku, kedlubnů či rajčat, o čemž mě po mnoha letech poučila sestra Alenka, která se vdala do Ústí nad Orlicí ve východních Čechách. Tam se za "přísadu" považovaly "ingredience" třeba do těsta.

Kopanou jsem hrával téměř každé odpoledne

Jako kluk z Brandlovy ulice jsem byl členem místní "party". Téměř každé odpoledne po příchodu ze školy hrála naše parta kopanou. Zdeněk Hořínek v Žilinské ulice za rohem Brandlovy ulice měl kopací míč (cundu) i hustilku k jeho nafukování a také velkou jehlu (džinglu) k zašití duše koženým řemínkem. Nikdo neřekl Zdeňkovi jinak než Džingla.

Scházeli jsme se na plácku před Švandovým, posledním domem na levé straně Žilinské ulice. Švandovi měli dva kluky, Radka o rok staršího než jsem byl já a Mirka o dva roky staršího než Radek. Pan Švanda byl Čech a pracoval v nějaké obilní komisi. Jeho paní byla Němka a po okupaci mladší Radek vstoupil do organizace Hitler Jugend (Hitlerova mládež) kdežto starší Mirek i jeho otec dávali ostentativně najevo, že jsou Češi. Od jejich domu jsme přecházeli kousek směrem k Neředínu, kde měli chalupu a pole Scheitlovi (šajtlovi) a na trávníku se tam dalo hrát kopanou. Když jsme byli unaveni, vraceli jsme se před Švandovo a mastili karty - duráka. Kdo prohrál, musel vylézt na strom a natrhat pro každého hráče několik třešní. Nedaleko Švandova domu stál nájemní dům, v němž bydlel Mirek Kopečný o rok mladší než já, věčně můj vzor, protože býval vždycky pěkně upravený, vždycky učesaný na pěšinku a ne jako já, který o své vlasy moc nedbal a nenosil jsem ani zrcátko ani hřebínek. "Podívej se na Mirka, ten by ti mohl být příkladem" mi neustále opakovala maminka, takže jsem ani netoužil kamarádit s tak dokonalým klukem, kterého jeho matka - paní plukovníková - tak dobře "vycepovala". Ve vedlejším domě bydleli Kopřivovi s Jarkem o dva roky mladším než jsem byl já a jeho ještě mladší sestrou Milenou. Pan Kopřiva byl menší než jeho paní, která byla opravdu krásná, jak jsme s ostatními kluky soudili. Jarek si s námi mohl hrát jen po splnění svých denních povinností, které byly opravdu zvláštní. Jeho tatínek měl totiž jako koníčka pěstování housenek a Jarek jim musel shánět to správné žrádlo, například bezové listí pro exotické martináče, jak si dodnes pamatuji. Housenek jsem se štítil, ale zajímalo mě, že pan Kopřiva sledoval, když se začali líhnout motýli, aby si je mohl dát na špendlík hned jakmile vylezli z kukly a narovnavala se jim křídla. Neužili si života ani o minutu déle, aby se nějak nepoškodili a už je pan Kopřiva uspal a propíchnul. Paní Kopřivová měla úplně jiné zájmy.

Jarek se po vychození školy šel učit řemeslo v Ostravě, kde bydlel v internátě. Jednou se vrátil v pondělí do internátu po návštěvě Olomouce a sotva vstoupil do budovy, upadl na zem a zemřel. O weekendu prý plynovali internát proti štěnicím a nezabezpečili, aby se do budovy dosud zaplněné kyanovodíkem nikdo nedostal. Jakkoliv byla Jarkova smrt hrozná, ještě hroznější byla reakce vedení internátu: Sdělilo zdrceným rodičům, že jim Jarka "zaplatí"...

Tatínek: "Když se necháš bít, bude z tebe otloukánek"

Pod Kopřivovými bydleli Komínkovi. Jejich Břéťa byl o rok starší než jsem byl já a byl postrachem okolí. Byl to rváč a i já jsem od něho schytal nepočítaných ran a kopanců. Stěžoval jsem si na něho svému tatínkovi, ale soucit jsem u něho nenašel. Řekl mi, že mi nezbývá než abych dal Břéťovi za vyučenou, takže by si na mě příště netroufal. "To se ti, tati, lehko řekne, víš, jaký je Břéťa raubíř?" Tatínek ale tvrdil, že dokud nedám Břéťovi pár facek, ten mě bude bít stále. Ono to bylo v partě tvrdé. Ve čtvrti se tehdy zaváděla kanalizace, takže byly ulice rozkopané a kladlo se kanalizační potrubí. Protože byla vysoká hladina spodní vody, dělníci stavěli v příkopech lešení. Když jim skončila práce a my přišli ze školy, obsadili jsme jejich "zákopy", abychom tam vedli "válku". Jednak jsme měli praky, jimiž jsme po sobě "stříleli" kamením z hromádek štěrku, ale častěji jsme po sobě házeli hroudy mazlavého slínu pomocí krátkých tyček, na jejichž konec jsme slín nabodli. Jak vypadal prak? Byla to silná větev ve tvaru písmene Y. Do obou horních konců se zašroubovaly kroužky, do nichž se upevnily konce silné gumy, například té, která se používala jako motor do modelů letadel. Uprostřed pramene gumy byl kousek kůže, do něhož se vložil kámen, guma se pořádně napnula a kámen se pustil. Když se člověk trefil a "nepřítel" jím dostal třeba do nohy, tekla mu krev, to přece patřilo ke každé pořádné bitvě. Horší bylo, když kámen vletěl někomu do okna až se sypalo sklo. Výprask býval bolestnější než rána tím kamenem. V době kolem okupace Československa německou armádou jsme se střetli s německými kluky - a pobili jsme je, takže na jejich straně bylo více krve než na naší. Měli jsme strach, co z toho bude, pozatýká-li Gestapo rodiče. Naštěstí se nestalo vůbec nic, takže jsme si to vysvětlili tak, že se němečtí kluci doma báli přiznat, že jim to příkoří způsobili Češi, což by byla hrozná ostuda, a nějak se vymluvili. Od té doby bylo mezi námi příměří.

Moje maminka si někdy musela pro mě přijít, když jsem byl třeba přivázaný ke sloupu elektrického vedení a "kamarádi" mě šlehali kopřivami. Co mě ale nezabilo, to mě posílilo a tak došlo k památné bitce s Břéťou, kdy jsem si vybojoval respekt. I když jsem měl šrámy a modřiny, Břéťa jich ode mne schytal ještě víc. Muselo to být pro něho - nepřemožitelného - zlé, ale můj tatínek měl pravdu, od té doby mi dal pokoj a já se málem cítil jako ochránce slabých. Co na to můj tatínek? "No konečně", řekl, "ale trvalo ti to."

Můj tatínek vůbec se mnou nebyl moc spokojený. V partě jsem byl jen proto, že jsem se nemohl tak docela stranit kamarádů, ale nejraději jsem pozoroval mravence u mraveniště nebo vosy. Mnohem horší ale bylo podle mého tatínka to, že jsem nikdy nepřelezl cizí (ani náš) plot a nikdy jsem se nedostal na fotbalové utkání tak, že bych místo placení vstupného přelezl nebo podlezl plot stadionu. Jednou jsem se rozhodl, že udělám tatínkovi radost. Vůbec mi nešlo o to, vyhraje-li S.K. ASO Olomouc nebo S.K. Prostějov, protože mým cílem bylo dostat se na to utkání tzv. "po haluzi" neboli zadarmo. To se mi podařilo. Co to ale bylo ve srování s tím, když nám tatínek líčil, že on si jako kluk v Určicích vydělával peníze třeba tak, že trhal na stromech šišky se semeny a že když už byl s jinými určickými kluky ve větvích, že strom rozhoupali a potom z jednoho přeskočili na ten vedlejší. No nevím, neviděl jsem ho a dlouho jsem mu to nevěřil, až jsem se po letech setkal se člověkem, který mi tvrdil, že to jako kluk dělal podobně jako můj tatínek zamlada.

Bezprostředně za naší zahradou byla pole, která patřila olomouckému soudu. Pracovali na nich vězni odsouzení za drobné přestupky. Bývalo jich kolem šesti, táhli po silnici vozík s konvemi a zahradním nářadím a sbírali "špačky" (cigaretové nedopalky odhozené "svobodnými občany") tak, aby dozorce neviděl. Od Neředína tekl kolem polí potůček se špinavou vodou, říkali jsme mu "Lužovka" a domnívali jsme se, že je znečištěný vodu z hrobů. Vodou z Lužovky tedy zalévali vězni většinou zelí. Na to mám velice nepříjemné vzpomínky - v těch letech se nějak silně množili zelní bělásci. Housenky potom putovaly naší zahradou k domu a lezly po jeho stěnách i oknech ke střeše, kde se kuklily. Moje maminka trpěla silnou fóbií na housenky a já jsem odpor k nim zřejmě od ní pochytil ještě v silnější míře, takže jen pohled na ně mi vyvolával husí kůži po celém těle. Kupodivu byla moje fóbie omezena na housenky, larvy a ponravy všeho druhu, i škvory, ale netýkala se žížal, které jsem holýma rukama bez problémů dával na rybářské háčky, ani pavouků, šneků a brouků včetně chroustů. Když jsem se ve školce pochlubil paní učitelce, že jsem je na jaře sbíral a dával sežrat našim slepicím, byl jsem potrestán za ukrutnost vůči těm chroustům, protože jsem je dával slepicím tak, jak jsem je chytil a nejdříve jsem je nezabil vhozením do vařící vody, což bylo jediné správné humánní jednání - v polovině třicátých let minulého století!

Moje maminka se často bavívala u plotu s dozorcem vězňů panem Mrákou a dozvídala se od něho podrobnosti o jejich osudech. Někteří se přiznávali k tomu, že na podzim spáchají nějaký další přestupek, někde něco malého ukradou, aby byli odsouzeni na několik (zimních) měsíců, které potom plánovitě stráví ve vězení, protože neměli střechu nad hlavou nebo neměli peníze na uhlí a jídlo. Bylo mi to divné, že by se ti muži v šedých vězeňských uniformách chtěli znova vrátit za mříže a sbírat špačky, protože neměli peníze?

Bruslení

Zima tehdy přicházívala brzy. Ještě před obsazením Československa jsme na vojenské přehlídce 28. října jsme zažili sněhovou vánici. Bruslit učil mou sestru a mě tatínek na řepčínských lukách, když tam zamrzly velké kaluže v trávě. Brusle jsme si připevňovali na boty klíčkem, jejich čelisti sevřely podrážku a už se mohlo bruslit. To jsme byli ještě malí, snad to bylo v předškolním věku. Jako žák obecné školy jsem chodíval bruslit na Andrův stadión a s tatínkem někdy na Posádkové kluziště, kde byla i saňkařská dráha - dřevěný svah - rampa podél budovy se silnou vrstvou sněhu. Toho bylo hodně i po stranách kluziště, kam jej odhrnovali pracovníci kluziště. Na Posádkovém si ale vzpomínám na uličky v tom sněhu, které byly jako bludiště, protože sněhu bylo tak navysoko, že jsme z těch uliček neviděli ven.

Na Asu (Andr a syn Olomouc) mi nejvíc utkvěla v paměti ohřívárna, kde se topilo v kamnech a prodával se tam horký čaj. Hrála tam dobová taneční hudba z gramofonu, třeba "Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená", "Já nemám samotu rád, miluji zpěv a ženy veselé", "Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku, ten se neztratí, smůla na něj neplatí", "Snědla kobra bobra, na den bezmasý, že byl dobr dobr, pochutnala si" a podobně. Když jsem se po odpoledni stráveném na kluzišti vrátil domů, měl jsem hlad jako vlk a večer jsem usnul "jako když mě do vody hodí", jak se říkalo.

Později jsem jezdil hrát hokej na kluzišti ČSS na Envelopě a tam jsem jednou dopadl velice špatně. Bylo -20°C a já dělal brankáře ve velice těsných botech. Omrzly mi prsty (ukazováčky) na obou nohou a tkáň mi odpadla až na kost. Dr. Ludmila Losová na rohu Litovelské ulice a ulice Šibeník mi dala na omrzliny ichtyolovou mast, která měla typický zápach, ale skvělý účinek. Omrzliny na mých nohou nezanechaly žádné následky ani po letech. Přibuznou ichtyolové masti nazývané Pityol jsem si vzal i do Kanady a později dostal dvě tuby novější masti od kolegyně docentky MUDr. Seidlové. Tam, kde hrozila infekce, třeba u nehtu nebo v nose, tato mast všem nepříjemnostem spolehlivě zabránila.

Jedny z nejhezčích zimních prázdnin jsem strávil s tatínkem v Rajnochovicích. Chodili jsme do kopců a potom se průseky vraceli zpět do zotavovny. Stromy byly zasypané sněhem, všechno bylo jako v pohádce, dokonce se dal pod sněhem najít potůček. Byl jsem velice hrdý na to, že jsem s tatínkem došel až na Tesák, což byl zřejmě nějaký kopec s hostincem. Zasněženou krajinu i jinovatku na stromech můj tatínek velice rád fotografoval, pochopitelně na černobílý film. Filmy sám vyvolával v koupelně, ze které si udělal temnou komoru. Ze svého fotoaparátu si vyrobil zvětšovací přístroj a dělával úctyhodné zvětšeniny 30x40 cm.

Letní dovolené

První rodinná dovolená, na kterou si vzpomínám, byla v r. 1935 v Malé Fatře na Slovensku. Jelo se tam Tatrou XII přes Jablukov a Žilinu do Těrchové, až jsme skončili v Ištvánové (později přejmenované na Štefanovou). Byl tam nějaký malý hotel a moje vzpomínky jsou hodně kusé. Hlavně si vzpomínám, že nám při lijáku pršelo do pokoje a že maminka byla celá rozčilená z toho, že nám dětem uvařili večerní krupičku na vodě místo na mléku. Jenže si také vzpomínám na to, jak se mluvilo o chudobě tamějších lidí, kteří jedli každý den totéž, "zemky s mliekom" a někdy "s kapustou".

Nad hotelem se vypínal Rozsutec a tatínek se stal rodinným hrdinou, když se na něj jednou vypravil. Také vystoupil lesem na zatravněný Stoh. Po návratu nám říkal, že viděl stopy medvěda. Tehdy, před 2. světovou válkou, ještě netáhly do Malé Fatry davy lidí za rekreací, takže cesta mých rodičů do tohoto kraje byla určitě velice průkopnická. Umožnila jim to dvouválcová Tatra XII.

Rodiče byli dosti sportovně založeni. Měli dvě kola a na každém sedátko pro jednoho z nás. Tatínek vozil mou sestru Alenku a maminka vozila mě. Pamětihodné byly cesty na Jedovou, což je vyhaslá sopka v pohoří Nízkého Jeseníku. Nevím, jak jsme se dostávali do Pohořan, ale pochybuji, že rodiče dokázali s naším nákladem a s batohem jídla vyšlapat cestu do Vésky a dále na Dolní Boudu a prudce na Horní Boudu. Dolů to ovšem jelo samo. Jen tolik si pamatuji, že tatínek stále varoval maminku, ať nejezdí jako šílenec nebo jednou zabije sebe i mě, nebude-li brzdit. Alenka i já jsme seděli na sedátkách za řídítky před tatínkem či před maminkou. Takové uspořádání neznali v Kanadě ani o 40 roků později a vozili děti za sebou na sedátku na místě nad zadním kolem, kde moji rodiče měli "nosiče", třeba pro batoh. Když jsme potom četli o "novém kanadském vynálezu, který usnadní vození dětí na kolách" zírali jsme stejně, jako když se v Kanadě o desítky let později objevily koloběžky. Jak neforemné byly ty "moderní koloběžky" s malinkými kolečky? Zatímco jako malý kluk jsem měl odpérovanou koloběžku s nožní brzdou a balonovými pneumatikami, ty kanadské byly jako paskvil - prý aby se mohly složit do auta. Byly dělány na asfalt, případně na chodby kanceláří, kde prý měly urychlit přepravu úředníků, ale kamínky byly pro ně nepříjemnou překážkou.

V době dětství jsme byli také na letní dovolené v Jívové (německy Giebau) kousek za Hlubočkami v údolí řeky Bystřičky. Tam bylo v potoku ryb opravdu hodně, takže bylo co pozorovat, když si člověk nachytal much a ovádů, aby je krmil. Víc si toho vzpomínám na dovolenou v Dolanech, kde měli kozu tak velkou jako jsem byl já (ještě jsem nechodil do školy). Za dvorem s králíkárnami byla zahrada s květinami, rajčaty a hroznovým vínem a úplně na jejím konci byla velká dřevěná vrata, která vedla za humna. Tam byl úplně jiný svět - až k Jeseníkům na obzoru se táhla pole. V době dovolené bývaly žně, kdy se obilí kosilo, tehdy ručně nebo později "Darlingem", což byla sekačka tažená párem koní. Vedle kočího seděl pomocník a ten velkými hráběmi odděloval pokosené obilí do hromádek, z nichž lidé dělali snopy. Tehdy se vázaly slaměnými povřísly, která se zavazovala roubíkem, ale brzy byla nahrazena provázkem zakončeným dřevěným špalíčkem. Stačilo provázek kolem snopu utáhnout a provázek obtočit za špalíčkém a snop byl hotov. Ze snopů se stavěly mandele - do kříže po 3 snopech a 13. jako klobouk na ochranu před deštěm. Obilí se tak nechalo několik dní vyschnout a potom se sváželo k mlátičce. Tu tehdy poháněl parní stroj (později elektřina). Jako kluk jsem se zabýval myšlenkou a pokusy na sestrojení modelu mlátičky. Její hlavní součástí byla cívka od nití se zatlučenými hřebíčky. Pochopitelnw nikdy nefungovala tak, jak jsem si přál, ale ukazuje to na vztah mezi prací a hrou. Nemusí to být zrovna modely letadel nebo aut, co si kluk přeje postavit.

Vývoj pokračoval dále a pomocníka s hráběmi vystřídal nový stroj zvaný "lopaťák". Měl 4 "lopaty". Tři po sobě shromáždily posekané obilí a čtvrtá lopata celou dávku do jednoho snopu odsunula. Brzy se potom objevily samovazy. To už přestaly děti prostírat povřísla pro žence, aby na ně ženy položily obilí a muži je svázali do formy snopů a z nich postavili mandele. Nyní všechno poháněla koňská síla, na poli zůstávaly svázané snopy. Vlastním podílem jsem se účastnil po mnoha letech za války v blateckém mlýně.

Později jsme jezdili s rodiči na dovolenou do údolí Podťaté u Velkých Karlovic a do Rajnochovic. V Karlovicích jsme se s Alenkou naučili plavat díky tatínkově metodě, při níž nás držel pod nosem, abychom jej nedostali pod vodu. Na druhé straně silnice od hostince s pokoji pro hosty tekl potok, který někteří rodiče přehradili kamením a tak zvedli jeho hladinu, že z něho udělali bazén s ledovou vodou. Naši rodiče se tam seznámili se Všolkovými z Ostravy.

V Rajnochovicích jsme bývali ubytováni v malé ozdravovně na stráni. Výjezd k ní byl velice prudký a mám za to, že tatínek parkoval dole u potoka. Jako pod každým můstkem přes potok, i tam se míhali ve vodě malí pstruzi. Nad ozdravovnou byla malá kaplička v lese. Dovolená zde byla zpestřena knězem, který usiloval o to, aby měla mládež hodnotnou zábavu. Jednou přinesl velkou hrst pestrobarevných špejlí. Měly podle svého zabarvení různé hodnoty, 1, 2, 3, 5, 10 a 20. Špejle se vzaly do hrsti, postavily kolmo na hladkém stole a ruka se uvolnila. Špejle lehly na stůl a úkolem každého hráče bylo vytahovat špejle z hromádky tak, aby se žádný jiný špejl nepohnul. Jestliže hráč získal desítku, měl možnost používat jiného špejle k tomu, aby třeba vyhodil špejl, který by se rukama velice těžko získával.

Jiná hra pěstovala znalost zeměpisu i přírodopisu. Jeden hráč si měl potichu říkat abecedu poté, co řekl "á" a jiný ho měl zastavovat. Takže zastavený hráč třeba řekl "ká". V tu chvíli všichni hráči začali psát do sloupců každý na svém papíru jména země, města, řeky, zvířete, rostliny, a osobní jméno začínající tím písmenem. Ten, kdo vyplnil všechny sloupce, hru zastavil. Hráči potom říkali, jakou zemi na písmeno K si zapsali, třeba Kanada, Kypr, Kenye. Jestliže byli nejméně dva hráči se stejným názvem, každý dostal 5 bodů, jestliže byl takový hráč sám, zapsal si 10 bodů.

Kněz nás také naučil hrát ruské kuželky. Za hotelem stála dřevěná šibenice a s jejího ramene visela dřevěná koule nad kosočtvercem, v jehož rozích a středu stály dřevěné figury. Koule na provaze se musela poslat kolem figur takovým způsobem, aby se vracela nad kosočtvercem a pokosila co nejvíce figur. Byla celá "škola" hry, kdy se používalo všech 9 figur nebo třeba jen 3 a to buď vedle sebe nebo za sebou. V některých případech se nesměla shodit určitá figura, možností tedy bylo mnoho a hrou se cvičil cit pro geometrii i pohyb.

Z ozdravovny v Rajnochovicích se také někdy dělaly výlety do okolních údolí a kopců, tak zvaně "na kotáry". Po předchozím odhlášení oběda dostala rodina "jídlo na cestu", které vždycky obsahovalo chléb s máslem a jahodovou marmeládou. Nikde nikdy nechutnal tak dobře, jako "na kotárech".

Výlety do nejbližšího okolí Olomouce se daly dělat na několik stran. Velice oblíbený byl Svatý Kopeček, poutní místo vypínající se nad městem na východě. Zaleka jsou vidět dvě věže chrámu Panny Marie, k němuž vede Křížová cesta od Samotišek. Kolem chrámu lze projít chodbou, v níž byly krámky s upomínkovými předměty, mezi něž patřily svaté obrázky, růžence i perníková srdce a jiné poutní zboží. Mariánské údolí a Hlubočky v údolí řeky Bystřičky lákaly houbaře, podobně jako již zmíněné Pohořany na konci cesty vedoucí přes Vésku a Dolní i Horní Boudu.

Útržkovité vzpomínky na střední školu

Moje vzpomínky na střední školu vyšly jako součást almanachu vydaného u příležitosti 130. výročí Slovanského gymnázia a 95. výročí založení České reálky v Olomouci. Zde bych rád uvedl vzpomínku na své soukromé hodiny angličtiny a ruštiny u JUC. Miloše Stejskala na třídě Míru, které mi zařídil tatínek ještě dříve než ho zatklo před rokem 1941 gestapo čili německá tajná policie (Geheime Staatspolizei). Učit se jazyku nepřátel Říše bylo ovšem zločinem, ale tresty byly odlišné: za angličtinu vězení, za ruštinu poprava učitele i žáka. Můj učitel se ale provinil i proti československé morálce a to tím, že po uzavření českých vysokých škol studoval práva na univerzitě v Berlíně. Mám ale dojem, že šel do Berlína rovnou ze střední školy v Olomouci. V tom­to ohledu udělal jeho otec totéž, co si přál udělat můj otec o několik roků později, poslat mě totiž na vysokoškolské studium do Británie. Proto již na začátku mých středoškolských studií usiloval o to, abych se naučil anglicky.

Můj otec tušil, že bude zatčen. O politiku se nijak příliš nezajímal, ale jeho známí na něho naléhali, že přece nemůže stát stranou boje proti Říši, až se k odbojovému hnutí přidal. Byl jím vyslán do nějaké organizace pro spolupráci s Němci, aby podával zprávy, o čem se tam jednávalo. Mě a sestru Alenku tatínek žádal, abychom v případě jeho zatčení hleděli na ruce zatýkajících policistů, aby mu totiž nepodstrčili nějakou pistoli, což by jim umožnilo v krátké době ho odsoudit a popravit.

Potom jednoho dne skutečně zazvonili dva muži v kožených kabátech s odznaky gestapa pod klopami. Mluvili česky! Alenka i já jsme jim skutečně neustále hleděli na ruce - žádnou zbraň u nás nenašli. Maminku ujišťovali, když tatínka odváděli k autu, že se jistě brzy vrátí, jakmile se situace vyšetří. Příští den jsem musel jít s maminkou do posádkové věznice na "Garňák" na tehdejší Envelopě, abychom převzali soukromé věci i klíč od spořitelny, které měl tatínek u sebe. Já jsem tam byl proto, že jsem mluvil německy. Byl to hrozný pocit vidět tatínka a mnoho jiných tatínků za mřížemi zatímco po chodbách chodili gestapáci v černých okovaných holínkách.

Tatínek byl postaven před nacistický soud a odsouzen k trestu smrti. Maminka nasadila všechny možné páky, až se jí podařilo seznámit se s českou paní, která měla velice úzké styky s gestapáky. Ta mezi nimi našla jednoho, který za vysokou částku peněz sebral a spálil tatínkovy soudní spisy. Ve své pořádkumilovnosti nemělo gestapo rozsudek a tedy rozhodlo uvěznit tatínka v kon­centračním táboře v tehdejším Breslau čili česky Vratislavi nebo polsky ve Wróclawi. Když ho tam převezli a ptali se ho, čím se živil, řekl, že byl krejčím. To mu pro tu chvíli zachránilo život - jako úředník by šel do kamenolomu, kde by jistě po krátkém čase zemřel na srdeční nemoc (trpěl nedomykavostí mitrální chlopně) z vyčerpání těžkou fyzickou prací. Jako "krejčí" byl zařazen do skupiny vězňů, jejichž úkolem bylo opravovat poškozené vojenské uniformy.

Maminka zachránila tatínkovi život ještě jednou a to v březnu 1945. Prala tehdy v prádelně a najednou mi přikázala, abych pod kotlem uhasil oheň, že je tatínek ve velice nebezpečné situaci a že ona musí něco podniknout. Vybrala další peníze a s těmi zašla za ženou, která byla ve styku s gestapáky, aby "něco" udělali v tatínkův prospěch. Ta paní mou maminku uklidňovala, že se zřejmě nic neděje, jen maminčiny nervy jsou napjaty v souvislosti s blížící se frontou a koncem války. Maminka se ale nedala odbýt a prosila ji, aby ty peníze vzala a telefonovala do Berlína...

Tatínek se vrátil ještě před příchodem Rudé armády, když se ve válečném zmatku dostal z kon­centračního tábora a šel z Vratislavi do Olomouce pěšky. Vyprávěl nám, jak to v březnu bylo. Část vězňů se měla přesunout pěšky z Vratislavi do koncentračního tábora Flossenburg a otec už byl do toho pochodu zařazen, když náhle přišel rozkaz "Kalab zurück!" čili "Kalab zpět". Otec před tím rozkazem neměl pochyb o tom, že na pochodu bude některým strážným zastřelen, protože nebude moci držet krok s jinými vězni. Těm pochodům se říkalo "pochody smrti".

Maminčina předtucha se tedy uskutečnila. Nebyla to její jediná předtucha a na toto téma bych mohl napsat dlouhou kapitolu. Jevy bych jen popsal, ale pochopit je nedovedu. Jejím zvláštním schopnostem se anglicky říká "extra-sensory perception" čili "mimosmyslové vnímání". Uvedu jen jeden další případ, kdy opět tatínkovi zachránila život a to bylo při přechodu válečné fronty přes Olomouc.

O tom, že se František vrátil z koncentráku, se dozvěděl tatínkův zástupce ve spořitelně, který měl u Olomouce zemědělskou usedlost. Nabídnul tatínkovi, že by celá naše rodina mohla na jeho usedlosti přečkat přechod fronty. Toho dne, kdy jsme měli na jeho usedlost odejet na kolách, nás přijel navštívit, že nás povede. Už jsme byli před domem všichni připraveni a dům byl zamčen. Náš dobrodinec nás pobízel, abychom na nic nečekali a už rychle nasedli na kola a jeli - jenže maminka řekla, že si to rozmyslela a nikam nejede. "Mami, co blázníš, jak tu pan dobrodinec říká, sověti možná město vypálí, Němci je hodlají bránit!" obrátili jsme se všicni na maminku. Ta odpověděla, že to je možné a že možná zahyneme, ale zahyneme ve vlastním majetku a ne u cizích. Pan dobrodinec tvrdil, že to není u cizích, že si musíme pomáhat atd. atd. Maminka ale odstavila kolo a šla odemknout dům. Z cesty do Slatinic sešlo. Bylo to na přelomu dubna a května 1945. Přechod fronty jsme přečkali ve sklepě našeho domku. Během noci vypálila Rudá armáda 104 dělostřeleckých granátů na nacistická postavení v Neředíně a také za naší zahradou. Všechny dopadly daleko od našeho domku a tak přeoraly pole, že na něm nezůstal kousek zeleně.

Neuplynuly ani tři roky a psal se únor 1948. Dělnická třída zvítězila a tatínkův dobrodinec z r. 1945 jakožto člen KSČ přišel dát svému dřívějšímu představenému, nyní členovi národně socialistické strany, na vybranou: Buď se pan ředitel svého místa ve spořitelně dobrovolně vzdá a odejde, v kterémžto případě nebude jeho rodina postižena tzv. retribučním dekretem a pokud by chtěly děti studovat na vysoké škole, nebude mít KSČ proti tomu námitek; nebo se svého místa pan ředitel dobrovolně nevzdá a tedy bude proti němu uplatněn retribuční dekret, čili bude ze svého místa přeřazen jinam, kde ho bude moci dělnická třída nadále použít, ale dětem bude případná cesta na vysokou školu uzavřena. Tatínek se "dobrovolně vzdal svého postavení". Do ředitelského křesla usedl jeho dřívější dobrodinec.

O několik měsíců byl tatínek pozván k soudu jako svědek proti novopečenému řediteli, který za tu dobu stačil zdefraudovat velkou částku peněz a byl souzen. Tatínkovi ale jeho místo vráceno nebylo a tak až do své penze nasedal v 5 hodin ráno každý pracovní den do vlaku, aby pracoval jako účetní ve šternberském národním podniku Chronotechna. Moje sestra i já jsme vystudovali vysoké školy...

Po letech jsem se ptal maminky, proč se rozhodla nejet do Slatinic. Odpověděla mi, že zahlédla v očích našeho dobrodince "ďábelské záblesky", které si zkombinovala s objektivní situací tímto způsobem: "Dobrodinec" měl po celou dobu okupace povolení držet loveckou pušku. Během přechodu fronty dochází ke zmatku ve střelbě. Dobrodinec byl tatínkovým podřízeným. Přišlo jí tedy na mysl, že by mohl tatínka vylákat třeba do polí na své usedlosti a zařídit, aby ho zabila "zbloudilá frontová kulka". Ačkoliv toto byla maminčina víze, kterou nebylo možné potvrdit, jednání dobrodince v únoru 1948 nasvědčovalo tomu, že maminčina úvaha měla racionální jádro. Ďábelské záblesky v očích dobrodince dokázala zřejmě poznat jen ona, ale logicky vzato, považuji její tehdejší rozhodnutí za další případ, kdy tatínkovi zachránila život.