Po celou dobu své vědecké práce jsem občas po večerech překládal pro vládní úřady z češtiny, slovenštiny a ruštiny na smlouvu o dílo. Potřeboval jsem k tomu povolení zaměstnavatele, jenže jím byla vláda, takže stačilo jen místní "prokádrování" čili security clearance, abych mohl být prohlášen za spolehlivého. Jakožto takového se mě jednoho dne v r. 1971 dotázal nějaký úředník z ministrovy kanceláře, zdali bych byl ochoten tlumočit v případě, že by přiletěla československá zemědělská delegace. Na námitky některých svých českých a slovenských známých, že snad přece nebudu tlumočit, co budou komunističtí papaláši kecat, jsem odpověděl, že budu tlumočit, o čem budou diskutovat obě strany a že tedy budu především tlumočit pro "svého", t.j., kanadského ministra. Je-li takové práce zapotřebí, mě bude určitě zajímat.

První tlumočení na úrovni ředitele nebylo příjemné

Moje první tlumočení bylo velice bizarní a někoho by snad odradilo. Byl velice horký letní den, já měl zrovna na sobě modré krátké kalhoty a k nim žlutou košili s krátkými rukávy a s velkými hnědými puntíky. Prostě výraz nevkusu, ale v neklimatizované místnosti, ve které jsem sám vařil mléko, to nemuselo nikoho rozčilovat. Jenže v 1 hodinu po poledni volala ředitelova sekretářka, že mám okamžitě přijít tlumočit neboť je v ředitelně československá delegace. Paní sekretářka neuznala moje tehdejší oblečení za dostatečnou výmluvu, že nemohu přijít. Pan ředitel mě představil trojici návštěvníků. Československý ministerský rada s akademickým titulem byl ve tmavém obleku a v bílé košili podobně jako jeho průvodce. Soudružka inženýrka měla tmavý kostým a bílou halenku. Vypadal jsem jako klaun a měl jsem dojem, že si soudruh doktor myslel, že jsem se tak vyfintil schválně, abych jeho delegaci urazil. Opravdu jsem v tom byl ale nevinně. Soudruh doktor využil každé přestávky v rozhovorech, kdy můj ředitel hledal nějaké údaje nebo se domlouval se sekretářkou, aby zdůrazňoval, že je moje místo v republice a ne na tomto ústavu a že se mám co nejdříve vrátit. Tehdy už měla naše rodina vlastní rodinný domek a shodou okolností dvě auta, protože jsme koupili nové a soukromě (nikoliv na protiúčet) jsme prodávali to dřívější. Soudruhovi doktorovi jsem odpovídal s úsměvem, abych zachoval dekórum před Kanaďany, že se ihned, jakmile prodáme obě auta a také nový rodinný domek, vypravíme do vlasti, abych si mohl jít odsedět 3,5 roku do vězení v druhé nápravné skupině za nedovolené opuštění republiky: "Nebude to milé, pane doktore?"

To bylo tlumočení na nejnižší, ředitelské, úrovni - a jako jediné bylo nepříjemné. O dva roky později přiletěl československý ministr zemědělství. V Ottawě pobyl se svým dvoučlenným doprovodem jen krátce. Nejvíc mi v paměti utkvěly kanadské názory na to, že se československé zemědělství podobalo kanadskému v tom smyslu, že se plodiny také pěstovaly na velkých lánech, které dovolovaly jejich ošetřování pomocí letadel - na rozdíl od jiných evropských zemí, kde přetrvávala nízká výměra jednotlivých polí.

Se dvěma ministry v malém tryskovém letadle

Kanadský ministr zval svůj československý protějšek na svůj statek v západním Ontáriu na amerických hranicích. Balil jsem tedy kufr a s oběma ministry a jejich doprovodem jsem nasedl do malého tryskáče, Falcona. Při letu na západ jsme udělali několik okruhů nad Niagarskými vodopády na kanadské i na americké straně a Čechoslováci z legrace říkali, "jen abychom nespadli, do USA nemáme víza". Nespadli jsme, ale pokračovali na malé venkovské letiště. Nejdříve chtěl kanadský ministr ukázat z ptačí perspektivy svoji usedlost. Oba ministři seděli u jednoho okénka proti sobě a já jsem seděl kolmo na ně. Kdyby neměli hlavy v okně, viděl bych asi nejlépe, ale tak jsem viděl jen ty hlavy a překládal: "Pane ministře", říkal Kanaďan, "vidíte tu velkou budovu s červenou střechou, za níž je velká stodola a tři topoly?" Pochopitelně bych dostal pětku za překlad, když jsem říkal "velká budova s červenou střechou, vedle stodola a tři topoly". Kdeže jsme ale zatím odletěli, byli jsme v tryskáči a ne ve vrtulníku! Československý ministr odpověděl, že tu budovu neviděl a tak se letělo znova a potom ještě jednou, až se pan ministr rozhodl uvidět a tedy jsme šli na přistání.

"Jaká je průměrná nadmořská výška Československa?"

Na malinkém letišti jsme byli přijati v salonku RCMP (státní policie). Místní deník i rozhlasová stanice dostaly příležitost informovat občany o nezvyklé návštěvě ze země, kde je národním sportem hokej. Hurá, bylo nač se ptát! A zdalipak se v Československu provozují i jiné sporty? Kopaná? Té se ovšem říká v Kanadě soccer a vůbec se nepodobá americkému footballu. A jak je vlastně Československo velké a kde leží? Jak se tam mluví? Jak se jmenuje hlavní město? "Vždyť si vzpomínáme, pane ministře, jaký úspěch měla vaše země na EXPO 67 v Montrealu". A nakonec padla záludná otázka, jaká je průměrná nadmořská výška této zajímavé evropské země.

Leč byl čas jet do hotelu, ale což, abychom se zastavili v místní restauraci na večeři? Ministerský doprovod vzbudil zájem Čechoslováků, protože se z něho stali řidiči vypůjčených aut. Opravdu jsme neměli profesionální řidiče. Auta řídili političtí poradci a tajemníci.

Povečeřeli jsme a potom přišla paní hostinská se zprávou, že za chvilku budou vytahovat z trouby úplně čerstvý horký jablečný koláč čili apple pie. To by si páni ministři neměli nechat ujít. S nadšením se čekalo, kdy se koláč objeví na stole. Páni ministři mluvili o všem možném a já jsem všechno tlumočil do obou jazyků, ale koláč stále nebyl na obzoru. Měl jsem obavu, že jel někdo z kuchyně do okresního města nejdříve nakoupit jablka. Těsně před půlnocí jsme se dočkali, když se už každému klížily oči. Všichni ožili, pojedli jsme a jeli do hotelu.

Proč se dokrmují býčci v blátě

"Můj" ministr doprovázel svůj čs. protějšek po venkově svého volebního obvodu. V paměti mi zůstala vzpomínka na návštěvu hospodářství mladého kanadského pěstitele jatečních býčků. Brodili jsme se blátem a československý ministr se bavil se svým doprovodem v tomto duchu: "Tak se podívej, Tondo, kam nás vzali. Dokrmování býčků pod širým nebem v takovém blátě, že by naši družstevníci v takových podmínkách odmítali pracovat. Navymýšleli by si, že jim musíme nejdřív všechno vybetonovat, postavit zdi a výkrmnu zastřešit. Ale podívej se tady! Asi v tom musí něco být, že je tady tolik bláta, jinak by nás sem přece nevedli". Ministr se obrátil na mě: "Doktore, zeptejte se toho hospodáře, proč dává přednost ustájení svých býčků v blátě". Ten ochotně vysvětloval, že je ještě mladý, že začínal nedávno a že má spoustu dluhů, ale že ihned, jakmile se trochu vzmůže, to všechno kolem vybetonuje, postaví zdi a výkrmu zastřeší a odvětrá, aby si okolní lidé nestěžovali na zápach. A navíc se nebude muset brodit blátem, protože za deště to je doslova strašné. Když jsem to přeložil, ministr poděkoval a mezi sebou si řekli: "Ach tak", což jsem už ovšem nepřekládal.

Slivovice se nepije s ledem

Dostali jsme se na návštěvu do palírny, kde se vyráběla whisky. Ředitel každému členovi čs. delegace věnoval láhev whisky, takže ministr kývnul na Tondu a ten vybalil několik lahví slivovice. Ředitel se ihned chystal, že ji ochutnáme a tedy velel svému personálu, aby opatřil kostky ledu, že ji budeme pít "on the rocks". Když jsem to přeložil, ministr zvolal, že to snad nemíní vážně a já jsem vypadl z úlohy tlumočníka a řekl v obou jazycích, že co se politických názorů týká, zastáváme s panem ministrem opačné názory, ale jsme naprosto zajedno, co se týká pití slivovice, ta že na led nepatří, protože se pije z malých skleniček tak, jak je...

Projezdili jsme volební obvod kanadského ministra a na jednom hospodářství měli novou silážní věž. I ptali se Kanaďani čs. ministra, zdali už něco takového viděl a zdali by uhodl, co ta věž je. Ministr kývnul na Tondu, aby vytáhnul dokumentaci a ihned jsem byl pozván, abych vysvětlil udiveným Kanaďanům, že se takové a jiné věže a případně celé baterie po 6 nebo 12 kusech vyrábějí v Československu, odkud se vyvážejí do zahraničí. Konečně jsme se dostali do Londonu a tam nás kanadský ministr opustil pro důležité jednání ve vládě. Obě delegace sedly do normální letecké linky na Ottawu. Už nebylo třeba tlumočit.

Návrat pravidelnou leteckou linkou do Ottawy

V polovině cesty jsem požádal obě delegace o pozornost a řekl jsem jim, že až dosud jsem jen tlumočil, co jedna strana říkala druhé, ale nyní bych rád řekl něco ze své vlastní hlavy. Až na hluk motorů bylo takové ticho, že by bylo snad slyšet, kdyby na podlahu spadl špendlík. Řekl jsem tedy, že bych rád oběma delegacím poděkoval za to, jak mi usnadňovaly moji práci, takže mi bylo potěšením tlumočit k jejich vzájemnému porozumění a dodal jsem, že nejsem profesionální tlumočník, nýbrž vědecký pracovník. Na to vypukl bouřlivý potlesk a všeobecné veselí. Čs. ministr mě zval na konzulát do Montrealu, že si to zodpoví. Na to jsem mu odpověděl, že moje služba končí v Ottawě a on popřál mě a mým synům, abychom byli v Kanadě šťastni a našli zde nový domov. Po přistání jsem vyslechl chválu od kanadské delegace za svoje vystoupení, při kterém jim prý ale zpočátku pořádně "zatrnulo" z obavy, že jsem chtěl pronést nějakou nenávistnou řeč.

Nechci být ministrovým poradcem

Kanadský federální ministr mě potom brával i k jiným příležitostem, kde jsem měl tlumočit. Ať byla společnost jakákoliv, vždycky věděl, že jsem v jeho těsné blízkosti, což si velice pochvaloval. Dodal, že jako jediný z jeho tlumočníků jsem ani při trvalém tlumočení nikdy netrpěl hladem a přece jsem přeložil absolutně všechno. Jeden z jeho tlumočníků se prý po dlouhých setkáních vracíval domů vychrtlý. Měl jsem tedy příležitost mluvit s ním i jako vědecký pracovník. Sliboval mi, že mě bude po volbách jmenovat svým vědeckým poradcem, ale toho jsem se skutečně děsil. Nikdy jsem nepřijal nabídky na povýšení do "výkonné" ("exekutívní)funkce a to ani na ministerstvu ani v soukromém průmyslu. Naštěstí pro mne prohrála Liberální strana příští volby a tedy jsem zůstal nadále v laboratoři. Neměl jsem nejmenší ctižádost stát se oficiálním ministrovým poradcem. V tu chvíli, kdy by prohrál v dalších volbách, by moje kariéra končila. O přístupu k mikroskopům a o práci, kterou mám dosud ve svých 88 letech, bych si nemohl nechat ani zdát. Práce u elektronového mikroskopu je právě to, čeho si dodnes (2017) velice cením. Dnes jsem samozřejmě obklopen mnohem mladšími spolupracovníky a také pracuji na jiné problematice - mimo jiného spolupracuji s Kanadskou krevní službou na krevních destičkách - trombocytech, jak je vidět na vědecké sociální síti "ResearchGate".

Příliš skvělá nabídka místa v průmyslu

Aspoň o jedné průmyslové nabídce se zmíním. Přišla od velice velké americké firmy. Náborčí (Head Hunter) mi řekl, že mi zavolá opět za týden, zdali přijmu místo vedoucího 15 vědeckých pracovníků... Řekl jsem, že nemám zájem, ale on si přál (a já jsem ho osobně znal), abych ho vyslechl: Za řízení firemních výzkumných laboratoří mi nenabízejí plat, ten si prý mám určit sám. Jestliže se rozhodnu funkci vzít, nebudu publikovat žádné vědecké práce a všechny moje objevy a vynálezy se stanou majetkem firmy. Nebudu ani vykonávat funkci vedoucího redaktora vědeckého časopisu a nebudu se věnovat svému koníčku, jímž byla tehdy výroba emajlované bižutérie. Budu reprezentovat společnost 24 hodin denně, 7 dní v týdnu - i během dovolené. Budu pořádat oslavy a jiné schůzky ve svém domě podle požadavků firmy. Místo a druh domu, který si s manželkou koupím, mi určí firma. Podobně mi doporučí auto, které si koupím, abych ji dobře reprezentoval. A ještě další podmínky, které si již nepamatuji. Slíbil mi, že mi za týden zavolá, ale nyní žádné rozhodnutí ode mne nepřijímá.

Vůbec jsem se nemusel rozmýšlet. Miloval jsem svoji práci a byl jsem naprosto spokojený se svým postavením v Ottawě, kde jsem měl svobodu zabývat se tím, co jsem považoval za důležité pro kanadské zemědělství i potravinářský průmysl. Byl jsem hrdý na svoje vědecké práce a na svoje "duševní dítko", vědecký časopis Food Structure. Měli jsme dvě malá auta, moje mělo ruční řazení, troje dveře, 1.2 L motor. Manželka měla automatickou převodovku při 1.6 litrovém motoru. S tím bych žádnou soukromou firmu nemohl reprezentovat. Na žádné dýchánky není ani manželka ani já. Za to jsem na podzim každý večer ve své vypalovací peci emajloval dámské přívěsky, náušnice, brože, misky, držáky na knihy a ty jsem s manželkou po dobu mnoha roků prodával na ottawských vánočních trzích. Líbilo se mi předvádět své výrobky zákaznicím a kamarádit se s jinými uměleckými řemeslníky. Kromě toho jsem se zúčastňoval uměleckých výstav včetně jedné mezinárodní v Montrealu. Malý přízemní domek máme v klidné slepé ulici a za naší velkou zahradou vede trať pouze pro osobní vlaky. Pláž zálivu řeky Rideau, kam jsem chodíval windsurfovat, je pouze 5 minut pěšky. Takže jsem za týden poděkoval za nabídku vysokého místa a odmítnul jsem ji.

Náborčí mi volal znova o čtvrt roku později: "Člověče, vy jste to musel tušit. Máte ESP (mimosmyslové chápání)? Ne? To není možné! Představte si, co se stalo: Firma na to místo, které jsme vám nabízeli, vzala jiného uchazeče. A brzy na to také přijala nového výkonného ředitele CEO pro všechen výzkum. Sotva se rozhlédl kolem, to "vaše" místo zrušil a nového vedoucího dal propustit. Propustil i několik vědeckých pracovníků. Měl jste opravdu z pekla štěstí". Představil jsem si tu hrůzu, co by se bylo stalo, kdybych byl uposlechl hlasu mámení: Zpět bych se vrátit nemohl a jinde v Kanadě by nebylo místo pro mou novou kvalifikaci. Hledal bych tedy cokoliv, abych uživil rodinu. Byla by to nikoliv cesta from rags to riches, jak se zpívá ve známé písni Richarda Adlera a Jerryho Rosse z r. 1953, nýbrž obráceně from riches to rags (čili "od bohatsví k hadrám").

Doprovázím čs. delegaci v IL-62 po Kanadě

Život šel dál a po letech přišla další příležitost tlumočit pro československou delegaci. Ta byla velká. Vedl ji místopředseda vlády a současně ministr zemědělství. Přiletěl s 15 generálními řediteli letadlem IL-62. Nezdržoval se v Ottawě, mezinárodní jednání měla proběhnout až po návratu z okružní cesty po Kanadě.

Na palubě byli výhradně Čechoslováci včetně pana velvyslance s výjimkou tří Kanaďanů. Ten egyptského původu "držel kasu", čili platil všude, kde mu to protokol přikazoval - nikoliv, pochopitelně, za jednotlivé členy. Kanaďan německého původu měl na starosti harmonogram čili dbal na to, že se nikde nezdržíme déle než jak to bylo plánováno. Já jsme byl tlumočníkem - k dispozici celé delegaci i oběma Kanaďanům. Podle kanadských instrukcí jsem čs. ministra oslovoval "pane ministře" a velvyslance "Vaše Excelence". Ve velkém letadle jsme se ztráceli, během letu jsem si sedl do jedné řady v zadní části. Když jsme nabrali výšku směrem na západ, přišel za mnou jeden z generálních ředitelů, aby se mě zeptal, jak se mi daří a poblahopřál mi k tomu, že jsem zůstal v Kanadě. "Udělal jste dobře, doktore, věřte mi". Podobně mě jich navštívilo ještě několik.

Děkuji vám za ochotu prodat mi pilu

Cesta byla dlouhá, navštěvovali jsme různé firmy, zemědělské ministry provinčních vlád i dějiště budoucích Zimních olympijských her, kde jsem dělal po instruktáži průvodce. - V paměti mi utkvělo několik zajímavých situací. Přišli jsme na zemědělský veletrh na prériích. Jeden generální ředitel tam uviděl v jednom stánku velkou motorovou ruční pilu za 200 dolarů. Byl to opravdu velký kus, tuším značky Husquarna. Prodávala mu ji majitelka stánku a dávala mu účtenku na $200. Pan ředitel jí vnucoval 205 dolarů. "To je moc", říkala, "proč mi to dáváte?" Pan ředitel pravil: "Za vaši ochotu, že mi ji chcete prodat". Ovšem jsem tlumočil, ale bez překladu do angličtiny jsem mu řekl, že ta paní žádá jen 200 a nic víc, že tu není zvykem dávat prodavači zpropitné, ale on trval na 205 a skutečně jí je vnutil. Vzala je podle českého přísloví, které možná ani neznala, že "hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere".

Na jednom místě jsme se dostali k firmě, která se zabývala přenosem embryí hospodářských zvířat. Měli tam krávu v hodnotě přes milion dolarů. Výklad nám podal univerzitní profesor dánského původu ve službách té firmy. Měl jsem potiže rozumět jeho výslovnosti. takže jsem ho často žádal, aby svůj výklad zopakoval. Několik generálních ředitelů bylo nadšených. Sami dosti rozuměli anglicky, potom jsem překládal profesorův výklad a ten navíc ještě obtížnější pasáže opakoval.

Místopředseda vlády mě zve k přednáškové návštěvě ČSSR

Při letu z Calgary do Edmontonu jsme se dostali nad letní bouřku - vpravo od letadla byly mraky z nichž se blýskalo, ale vlevo od letadla svítilo slunce a bylo vidět na pole. V Edmontonu jsme kromě paní ministryně navštívili i obří nákupní středisko West Edmonton Mall. Pan ministr mi říkal, že by rád něco takového dal postavit v Praze: "Jenže, doktore, jaké obchody tam dám, když máme jen jeden druh papírnictví, jeden obchod s obuví a tak dále".

Měl jsem různé diskuse s panem místopředsedou vlády. Zajímal se o mou vědeckou práci a ptal se mě, zdali jsem navštívil republiku jako Kanaďan. Odpověděl jsem mu, že pochopitelně nikoliv, protože nemám zájem poznat zevnitř čs. nápravné zařízení a ztvrdnout v něm 3,5 roku. On na to, že se s tím musí něco udělat, protože by mě rád pozval, abych přednášel o struktuře potravin v Praze i v Bratislavě. Šlo o to, co udělat s "úpravou vztahů". "Nehodlám se finančně vykupovat, pane ministře", řekl jsem mu, "i když uznávám, že jsem vystudoval v Československu vysokou školu na útraty státu. Vy jste mi ale zkonfiskovali domek a zřejmě mi také peníze nevrátíte. Což aby se to udělalo tak, že "nula od nuly pojde" - já vám nebudu nic dlužit a vy mi nebudete nic dlužit, vy mě propustíte ze "svazku občanů" a já přiletím s manželkou udělat ty přednášky". Neplácli jsme si, ale místopředseda vlády slíbil, že to tak zařídí.

Slavnostní oběd ve vládě

To se už letadlo blížilo k Ottawě. A tam jsem měl opravdu práce až nad hlavu, když jsem ve vládě tlumočil při podpisování vzájemných dohod. Nakonec byl slavnostní oběd a při něm jsem se opravdu zapotil rozpaky. Podle zasedacího pořádku jsem seděl uprostřed dlouhé strany stolu. Po mé jedné straně seděl kanadský ministr zemědělství a po mé druhé straně seděl ministr československý. Oba jsem převyšoval svou výškou a byl jsem obsluhován jako první. Všechno jsem dostával dříve než oba pánové po stranách, ale já jsem byl jen tlumočník. Navrhnul jsem svému šéfovi, tedy kanadskému ministrovi, zdali by se to dalo změnit, ale oba pánové nad tím mávnuli rukou, že to je OK. Vzájemně se spolu bavili přese mne a všichni jsme jedli - snad to nebylo v žádných televizních aktualitách, nebylo vidět žádné filmaře.

První návštěva rodné vlasti po 22 letech měla zádrhele

Místopředseda vlády mínil, ale ministr vnitra ČSSR měnil. Vízum, které jsem na vyslanectví dostal do pasu, přikázal zrušit. Ó jé, to nevěstilo nic dobrého. Telexy lítaly z Ottawy do Prahy a zpět, musel to být zajímavý boj a já jsem měl s manželkou obavu, abychom v něm nebyli "sešrotováni". Do Československa jsme chtěli přiletět z Jugoslávie a pokračovat jsme chtěli do Británie, kde jsem měl jednání. Jugoslávii jsme zavčasu zrušili, kdyby Praha a Bratislava nevyšla a vypadalo to tak, že poletí manželka sama, jí potíže ministerstvo vnitra nedělalo, a sejdeme se až v Londýně. Československé vízum jsem dostal 48 hodin před odletem. Bylo léto roku 1988.

Rodnou vlast jsme tedy navštívili poprvé po 22 letech. Jako hosté jsme spávali v domku, který jsme si dali postavit "na klíč" několik roků před odletem do Kanady. V r. 1969 jsme jej na československém vyslanectví v Ottawě převedli do vlastnictví rodičů manželky za přítomnosti její sestry. Na základě této smlouvy se rodiče i se švakrovou do domku přestěhovali. Potom dostali jednoho dne výměr, jímž se darovací smlouva rušila jakožto nezákonná. Ing. Pechar, atašé, který ji vyřizoval podobně jako nám o necelý rok dříve prodloužil platnost cestovních pasů a výjezdních doložek, byl odvolán zpět do Prahy a zatčen.

Tušil to a vyžádal si schůzku v nějaké malé restauraci s jedním z čerstvých přistěhovalců. Po čase dával tento člověk k lepšímu příhodu, jak nechával tohoto atašé, aby se "dusil ve vlastní šťávě", protože chtěl patrně emigrovat a neměl odvahu to říci nahlas. Neměl jsem a dodnes nemám nejmenší sympatie k tomuto emigrantovi, který sám neměl co ztratit. Nenechal bych se úředníka vyslanectví trápit, ale přímo bych se ho zeptal, zdali by chtěl v Kanadě zůstat. Snad bych měl se svou pomocí větší úspěch než v případě anorganického inženýra. A kdyby emigrovat nechtěl? Poděkoval bych mu za to, co pro nás udělal.

Na návštěvě bydlíme se svém dřívějším zkonfiskovaném domku

Čs. úřady náš domek zkonfiskovaly a rodičům daly na vybranou buď se vystěhovat nebo domek od státu "koupit" za tu cenu, kterou jsme za něj dali. K tomu jim daly podmínku, že jim peníze nesmí půjčit žádná banka ani spořitelna a že musí být celá částka složena v hotovosti do 14 dní. Peníze půjčili různí příbuzní.

Důvodem k naší návštěvě republiky v r. 1988 tedy bylo pozvání od místopředsedy československé vlády a ministra zemědělství Dr. Miroslava Tomana. Během mého tlumočení se začal zajímat o mou vědeckou práci a přál si, abych o ní přednášel jak v Bratislavě tak i v Praze. Byl to velice zvláštní pocit vrátit se do místa, kde jsem dokončil vysokoškolská studia, pracoval na dvou výzkumných ústavech a získal hodnost kandidáta chemických věd a nyní jsem na jedné z těch institucích přednášel jako "cizí státní příslušník" o své práci na mikrostruktuře mléčných výrobků pomocí elektronové mikroskopie.

V Praze se moje přednáška konala v ulici Na příkopě a mám dojem, že to bylo v sále restaurace Savarin. Očekával jsem, že se tam setkám s Ing. Hadincovou, která se před časem zúčastnila konference Food Structure v kanadském Hamiltonu. Měla tam zajímavou přednášku o tom, jak pomocí rentgenu zkrátila dobu, potřebnou k vyšlechtění nového kultivaru španělské cibule. Ke šlechtění vybírala cibule s dobře vyvinutou strukturou, jak ji hodnotila pomocí rentgenu, a to i po zimním uskladnění. Bohužel těsně před odletem do Kanady přišla o své diapozitivy a tedy neměla co promítat. Navíc neuměla anglicky jinak než číst svou práci a nedokázala tedy popsat, co její snímky měly představovat. Vysvětlila mi to před přednáškou česky, já si to zapsal a když při svém čtení přednášky řekla "May I have the next slide, please" ("Prosím další snímek"), vysvětlil jsem jako organizátor konference posluchačům situaci a nastínil, co chtěla paní inženýrka ukázat. O její práci byl velký zájem zejména v Japonsku a mně se dokonce podařilo koupit pro mou laboratoř zánovní rentgenový přístroj určený pro veterináře, protože jsem pochopil to, co se paní inženýrka snažila vysvětlit. Byl jsem tedy velice zklamán, že na mou přednášku z Tábora do Prahy nepřijela. Později jsem se dozvěděl, že měla obavy politické povahy.

V Ottawě vyslovilo několik mých známých obavy o mou bezpečnost při mé cestě do republiky kdežto jái jsem hříšně spoléhal na svoje zaměstnání na federálním ministerstvu zemědělství i na své tlumočení na vysoké úrovni.

Při naší první návštěvě staré vlasti ale ještě nebylo po zvonění klíči a po sametu ani potuchy. To se teprve chystalo. Když k tomu došlo, četli jsme o tom v Times of Japan v japonské Cukubě. Rodiče manželky se "Velké sametové" nedožili. Úřady svobodné republiky sice potom vracely velké majetky v restitucích, ale neuznávaly, že náš domek byl zaplacen dvakrát a že to druhé placení bylo podvodné, čili by měly peníze vrátit. Po dlouhých tahanicích vydaly švakrové nějaké dlužní úpisy.

Poznámka: Titulek předešlých vzpomínek v Britských listech měl být "Jak se liší kanadský tvaroh od československého a jiná překvapení". Původně zněl: "Zvykáme si v emigraci i s dětmi, ale někdy to není snadné".